Chytrý podcast Jana Urbana na téma:

Averze k nespravedlnosti

Naše ekonomické rozhodování je často ovlivněno emocemi, které nás mohou občas vést jinam, než co by odpovídalo vžité představě o racionalitě lidského jednání. Je tomu tak i v situacích, kdy „je ve hře“ naše potřeba spravedlnosti. Jak se tato potřeba projevuje a kdy je v praxi třeba k ní přihlížet?

Ekonomové i podnikatelé často věří, že lidské rozhodování o příjmech a výdajích se řídí snahou dosáhnout co největšího „užitku“ v jeho finančním vyjádření. Psychologické výzkumy ale dospívají často k závěru, že tomu tak není a že některé emoce, které ovlivňují naše rozhodování, jsou ve srovnání s tou „racionální“ volbou silnější.

Mezi emoce, pro které to platí, patří i tak zvaná averze k nespravedlnosti, tedy nepříjemný pocit, který nás provází, máme-li dojem, že s námi – ale i s lidmi kolem nás – někdo nehraje fér, nebo nám nedává možnost získat, co si zasloužíme.

Jedním z psychologických pokusů, dokládajících náš vrozený odpor k nespravedlnosti, je experiment ve formě hry, označované jako Ultimátum. Cílem pokusu je zjistit, jak se lidé rozhodují, jsou-li nuceni volit mezi možností získat určitou, někdy i vyšší finanční odměnu na straně jedné, a nutností tolerovat při tom určitou nespravedlnost v rozdělení finančních prostředků na straně druhé.

Hra je ve své nejjednodušší podobě určená dvěma hráčům a představuje situaci, kdy jeden z nich, označovaný jako Navrhovatel, získává od experimentátorů určitou částku (obrazně koláč), kterou má rozdělit mezi sebe a svého protihráče, zvaného Respondent. Ten ví, o jakou částku se jedná.

Úkolem Navrhovatele je sdělit Respondentovi, jakou částku je mu ochoten dát, a úkolem Respondenta je rozhodnout, zda ji přijme nebo odmítne. Pokud Respondent rozdělení výchozí částky, předložené Navrhovatelem, přijme, rozdělí se peníze podle představy Navrhovatele, a hra končí. Pokud Respondent toto rozdělení odmítne, končí hra tím, že žádný z hráčů nedostane nic.

Je zřejmé, že návrh na rozdělení částky, učiněný Navrhovatelem, může být spravedlivý, kdy oba dostanou víceméně stejně, nebo nespravedlivý, kdy si navrhovatel z rozdělované částky ponechá více.

Bude-li se Navrhovatel rozhodovat čistě racionálně a nebude-li předem vědět, jak Respondent na jeho nabídku zareaguje, pak Respondentovi nabídne, spíše symbolicky, jen poměrně nízkou částku. Bude-li se „čistě racionálně“ chovat Respondent, pak nabídku Navrhovatele přijme bez ohledu na to, jak spravedlivě či nespravedlivě byla výchozí částka rozdělena. Rozhodnutí Respondenta nemá totiž možnost nijak ovlivnit, a pokud nabídku odmítne, nezíská nic.

Výsledky experimentů pomocí této hry ukázaly, že lidé v roli Navrhovatele ve svém jednání od požadavků ekonomické „racionality“ většinou příliš nevzdalují. Částka, kterou Respondentovi nabízejí, je zpravidla podstatně nižší než ta, kterou navrhují sami pro sebe. Jejich nabídka většinou není příliš spravedlivá.

Respondenti, naproti tomu, však „racionálně“, zpravidla nejednají. Mají-li pocit, že nabídka, kterou dostávají, je výrazně nerovná a v daném případě i nespravedlivá, mají sklon ji odmítat, a to přesto, že v důsledku tohoto rozhodnutí finančně nic nezískají, nebo dokonce určitou částku ztratí.

Výsledky experimentu tak ukazují, že rovnost či spravedlnost je pro lidi hodnotou, za kterou jsou ochotni platit či obětovat určité finanční prostředky. Je tedy součástí jejich osobního užitku. Osobní užitek, kterým se při svém rozhodování řídí, tak nemusí mít jen finanční povahu.

Pokud bychom chtěli parafrázovat známý výrok Miltona Friedmanna, že „na penězích záleží“, pak bychom řekli, že na spravedlnosti lidem občas záleží dokonce ještě trochu víc než na penězích.

Výsledky hry čili rozhodování obou hráčů nejsou vždy stejné. Rozhodování Navrhovatelů záleží na jejich empatii, tedy na tom, do jaké míry jsou ochotni mírnit svou snahu dosáhnout co nejvyššího zisku snahou vyjít druhé straně vstříc. Platí to i v situacích, kdy hra byla prováděna jen jednou, takže Navrhovatelé nemohli sázet na reciprocitu svých spoluhráčů v dalších hrách.

Sklon Respondentů odmítat návrhy na nespravedlivé rozdělení výchozí částky závisí, vedle určitých psychických charakteristik hráčů, i na jejich sociálně kulturní příslušnosti a v neposlední řadě na absolutní výši částky, která jim byla ve hře nabídnuta.

Nižší ochota Respondentů přijmout nerovné rozdělení byla charakteristická pro Respondenty s vyšším vzděláním. Tolerance vůči nespravedlivému rozdělení výchozí částky rostla naopak s absolutní výší odměny, kterou Navrhovatelé Respondentům nabízeli, tedy s tím, jak vysoká částka byla pro Respondenty v případě jejího odmítnutí v sázce. Byla-li nabízená částka poměrně vysoká, byli Respondenti ochotni „skousnout“ i fakt, že její rozdělení nebylo příliš spravedlivé.

Jednou z praktických aplikací uvedených zjištění je lepší pochopení příčin nespokojenosti zaměstnanců s odměňováním.

S výjimkou nejméně placených zaměstnanců nesouvisejí totiž, v rozporu s občasným přesvědčením, hlavní příčiny této nespokojenosti s absolutní výší jejich odměny, ale spíše s tím, jak spravedlivě vnímají své finanční ohodnocení ve vztahu s ostatními. Tedy s tím, jak oprávněné či neoprávněné se jim jeví mzdové relace osob či pracovních míst.

Výzkumy přitom ukázaly, že i drobná úprava mzdových relací, kterou většina zaměstnanců chápe jako posílení spravedlnosti v rozdílech mezi výší příjmů, má často za následek větší vzestup jejich spokojenosti s odměňováním než absolutní zvýšení jejich mezd. A naopak, ani poměrně značné zvýšení absolutních mezd nemusí vždy nespokojenost zaměstnanců s jejich odměňováním plně odstranit, je-li její příčinou pocit, že jejich mzdové relace neodpovídají nárokům pracovních míst nebo úsilí či výsledkům jednotlivých pracovníků. 

Z pohledu organizace přitom není rozhodující, zda pocit zaměstnanců, že jejich odměňování je spravedlivé nebo nespravedlivé, je oprávněný, či nikoli. Pokud oprávněný není, například proto, že nemají k dispozici veškeré informace, měla by jim organizace důvody mzdových relací zdůvodnit či vysvětlit.

 

Pojďme si dnešní téma zopakovat na kontrolních otázkách.

 

Otázka první

V čem spočívá „averze k nespravedlnosti“?

Jde o vrozený odpor či nepříjemný pocit, který nás provází, máme-li dojem, že s námi naše okolí jedná nespravedlivě nebo nám nedává možnost získat, co bychom si zasloužili. Tento odpor je někdy tak silný, že dokáže překonat i jiný vrozený sklon, a to snahu dosáhnout co nejvyššího osobního užitku.

Otázka druhá

V čem spočívá praktický význam této averze?

Výzkumy ukázaly, že i drobná úprava mzdových relací, kterou většina zaměstnanců chápe jako posílení spravedlnosti v rozdílech mezi výší příjmů, má často za následek větší vzestup jejich spokojenosti s odměňováním než absolutní zvýšení jejich mezd. Organizace, které nejsou schopny své mzdové diference zdůvodnit, jsou tak často, ve snaze dosáhnout jejich spokojenosti, přepláceny. V opačném případě jim totiž hrozí ztráta motivace jejich zaměstnanců, i pokles jejich pocitu sounáležitosti s firmou.

 

Děkujeme za vaši pozornost a budeme se těšit znovu u dalšího chytrého podcastu. Na slyšenou!