Emocionální inteligence ve finančním rozhodování

Chytrý podcast Jana Urbana na téma:

Emocionální inteligence ve finančním rozhodování

Naše finanční rozhodování není jen výsledkem „racionálního“ uvažování. Ve skutečnosti do něj významně promlouvají i naše emoce – často i ty, které si plně neuvědomujeme. Schopnost rozpoznávat, chápat a regulovat vlastní emoce, známá jako emocionální inteligence, tak neslouží jen ke zlepšování mezilidských vztahů. Stejně výrazně může ovlivňovat i kvalitu našich finančních rozhodnutí.

Emoce, ať už si to připouštíme nebo ne, jsou přítomny téměř v každém rozhodnutí, které děláme. Jejich vliv bývá často silnější než vliv čistě racionálních faktorů. To platí i pro rozhodnutí ekonomická – od každodenních nákupů až po dlouhodobé volby v oblasti spoření či investic. Vliv emocí na naše finanční chování si většinou neuvědomujeme. Zřetelný se často stává až zpětně – při pohledu na impulzivní nákup, neplánovaný výdaj, odložené spoření nebo příliš riskantní investici. Často se dokonce snažíme svá nepříliš zdařilá finanční rozhodnutí zpětně všemožně ospravedlňovat: přesvědčit sami sebe, že za nákupem nestály emoce, ale „rozumná úvaha“ o potřebnosti daného zboží. I když víme, že ho ve skutečnosti vůbec nepotřebujeme.

Emoce, které provázejí naše nákupní chování, mají často společný efekt – zvyšují náš zájem o koupi zboží, a zároveň snižují naši citlivost vůči jeho ceně. Jsou však i ty, které působí opačně a naši ochotu nakupovat tlumí. K nejčastějším emocím ovlivňujícím naše nákupy patří:

Radost a euforie. Pozitivní emoce, jako je radost, nadšení nebo euforie, nás často vedou ke zvýšenému, někdy až impulzivnímu utrácení. Typicky se objevují při oslavách, úspěších nebo zvládnutí náročné situace – tedy v momentech, kdy cítíme potřebu se odměnit.

Tento typ nákupu může být prospěšný – slouží-li jako pozitivní posílení chování, které je pro nás žádoucí. Odměna po dosažení cíle může zvýšit pravděpodobnost, že podobné úsilí vynaložíme i příště.

Problém nastává, když se nakupování stane náhradou za jiné formy uznání nebo odměny, kterých se nám nedostalo. Příkladem je Petr, který si po náročném pracovním dni koupí nový telefon, přestože jeho stávající funguje bezchybně. Ve skutečnosti se nesnaží uspokojit racionální potřebu, ale kompenzovat pocit přehlédnutí ze strany šéfa a zlepšit si náladu.

Strach z promeškání. Velmi silnou emocí v nákupním chování je obava, že přijdeme o výhodnou nabídku, slevu nebo „omezenou edici“. Tento mechanismus využívá mnoho marketingových strategií, které nás vybízejí k rychlému rozhodnutí („už zbývají jen 2 kusy“, „sleva platí jen dnes“). Strach z promeškání urychluje naše rozhodování a snižuje naši schopnost racionálně zvažovat, zda danou věc skutečně potřebujeme.

Smutek a deprese. Nákupy nám často slouží jako prostředek ke zlepšení nálady nebo kompenzaci negativních emocí – smutku, úzkosti, stresu či deprese. Jde o tak zvané „léčebné nakupování“, které nám může skutečně přinést krátkodobou psychickou úlevu, avšak neřeší příčinu problému. Naopak se může stát návykovým chováním, které vede k finančním potížím, zvláště pokud jsou nákupy impulzivní nebo unáhlené.

Závist a srovnávání s ostatními. Závist často vychází z našeho sklonu porovnávat se s ostatními. Vede nás k nákupům, jejichž cílem není uspokojit potřebu, ale „držet krok“ či vylepšit si image. Reklama tento mechanismus aktivně podporuje – apeluje na naši potřebu sociálního uznání a vytváří dojem, že hodnota člověka se odvíjí od toho, co vlastní. Typickým příkladem je touha po nejnovějším telefonu, autě nebo módním doplňku – nikoli kvůli funkčnosti, ale proto, že je má i někdo jiný.

Nuda a potřeba stimulace. Nakupování je často prostředkem, jak vyplnit prázdný čas nebo se zbavit nudy. Tento jev je zvlášť výrazný u online nákupů, kde pokušení je na dosah několika kliknutí. V takových situacích se nákup mění z racionální volby na snadno dostupný zdroj okamžitého vzrušení či rozptýlení. Krátké potěšení z nákupu však obvykle rychle vyprchá, a nuda se brzy vrací – často i s pocitem zbytečného utrácení.

Pocity viny. Někteří lidé prožívají po nákupu vinu či stud, zejména pokud věří, že by měli peníze spíše šetřit nebo že si radost „nezaslouží“. Tyto pocity mohou vést k omezování i drobných nákupních radostí, které by jinak mohly přispět k psychické pohodě a rovnováze. Příkladem je Jana, která si koupí nový kabát, ale brzy poté cítí provinilost, že utratila peníze, které mohla ušetřit. Má pocit, že si radost nezaslouží, a další nákupy raději odkládá.

Jako racionální proces založený na datech, analýzách a strategiích bývá často prezentováno i naše investiční rozhodování. I toto rozhodování je však ve skutečnosti výrazně ovlivněno emocemi – nejčastěji strachem a chamtivostí, případně i jejich jemnějšími variantami, jako je nejistota, úzkost či přehnaná sebedůvěra.

Strach a jeho role v investování. Strach je přirozenou reakcí na nejistotu a riziko, a v rozumné míře nás chrání před neuváženými rozhodnutími. Pomáhá nám být obezřetní a zvažovat rizika, která bychom jinak mohli přehlédnout. Je-li však příliš silný, může se změnit v paralýzu – brání nám investovat vůbec, nebo nás vede k unáhlenému ústupu z trhu. Typickým příkladem bylo chování investorů během globální finanční krize v roce 2008, kdy mnozí v obavách z dalšího poklesu prodali svá aktiva a realizovali ztráty, které by nemusely vzniknout, kdyby zachovali klid. Strach tak může vést i k nadměrné aktivitě – k příliš častým změnám portfolia, které zvyšují transakční náklady a snižují dlouhodobý výnos.

Chamtivost a přehnaná sebedůvěra. Opakem strachu je chamtivost – intenzivní, často nerealistická touha vlastnit nebo získat více. Mívá kořeny nejen v materiálním nedostatku, ale i v nejistotě, nízkém sebevědomí či ve snaze dokázat vlastní hodnotu prostřednictvím majetku. Chamtivost v investování vede k riskantnímu chování, nerealistickým očekáváním a k přeceňování vlastních schopností. Typickým projevem je soustředění velké části kapitálu do několika aktiv v naději na mimořádný zisk – čímž paradoxně roste riziko ztrát.

S chamtivostí bývají přitom spojena i určitá myšlenková zkreslení. Patří k nim tak zvaný předsudek potvrzení, spočívající v tendenci vyhledávat informace, které potvrzují naše názory, a ignorovat ty, které jim odporují. Jeho ilustrací je situace, kdy investor je přesvědčen, že určité akcie porostou, a proto nevěnuje pozornost varovným signálům či analytickým datům, která naznačují opak.

Druhým podobným zkreslením je tak zvaná nadměrná sebedůvěra – víra ve vlastní schopnost „přechytračit trh“ nebo přesně odhadnout jeho vývoj. Může vést k přecenění schopností a podcenění rizik. Příkladem je investor, který věří, že má své příjmy „pod kontrolou“, a odkládá spoření na důchod, protože se domnívá, že své finanční potřeby zvládne pokrýt později.

Emocionální inteligence nám pomáhá rozpoznávat a ovlivňovat vlastní emoční reakce, které formují naše finanční rozhodování. Umožňuje lépe zvládat stres a úzkost spojenou s financemi, usnadňuje předcházení impulzivním nákupům, odolávání krátkodobým pokušením a systematické budování zdravých finančních návyků.

 

Pojďme si dnešní téma zopakovat na kontrolních otázkách:

 

Otázka první

Jak emoce ovlivňují naše nákupy?

Emoce, které provázejí naše nákupní chování, mají často společný efekt – zvyšují náš zájem o koupi zboží, a zároveň snižují naši citlivost vůči jeho ceně. Jsou však i ty, které působí opačně a naši ochotu nakupovat tlumí. K nejčastějším emocím ovlivňujícím naše nákupy patří, strach z promeškání určité příležitostí, smutek a deprese, závist a srovnávání s ostatními, ale i nuda a potřeba stimulace.

Otázka druhá

Jaké emoce ovlivňující investiční rozhodování?

Nejčastěji strachem a chamtivostí, případně i jejich jemnějšími variantami, jako je nejistota, úzkost či přehnaná sebedůvěra je většinou ovlivněno i investiční rozhodování. Strach je přirozenou reakcí na nejistotu a riziko, a v rozumné míře nás chrání před neuváženými rozhodnutími.

Je-li však příliš silný, může se změnit v paralýzu – brání nám investovat vůbec, nebo nás vede k unáhlenému ústupu z trhu. Výzkumy tak ukázaly, že lepších výsledků dosahují v praxi investoři s vyšší emoční inteligencí, mimo jiné proto, že realističtěji hodnotí tržní rizika, jsou schopní, a to i během tržních výkyvů, lépe regulovat své emoce, činí svá finanční rozhodnutí méně impulzivně a drží se své strategie.

 

Děkujeme za vaši pozornost a budeme se těšit u dalšího chytrého podcastu. Na slyšenou.