Sedm návyků sympatických lidí

Být druhým sympatický, a to dokonce již na prvý pohled, není většinou důsledkem určitých vrozených vlastností. Jak ukázaly výzkumy, souvisí daleko spíše s určitými zvyky, projevy nebo způsoby chování.

Sympatie nebo antipatie, které svými zvyky vytváříme, mohou však někdy rozhodnout o našem dalším životě. Příkladem je dojem, který si o nás druhá strana vytvoří při pracovním pohovoru. Dojem, který svými projevy vytváříme, bychom tak měli mít pod kontrolou. Zvyklosti, jež budí sympatie, nejsou totiž většinou příliš složité. Těch hlavních, které nám k sympatiím pomáhají, je zhruba sedm.

Sedm návyků, jež zvyšují naše sympatie

Návyk první. Používejte pozitivní řeč těla. K projevům rozhodujícím o sympatiích, které vyvoláváme, patří vždy řeč našeho těla. Tedy náš postoj, gesta, výrazy, tón hlasu apod. Tato „řeč“ může být stejně důležitá, jako to, co říkáme slovy, a někdy dokonce ještě důležitější. Rozhoduje totiž o tom, zda to, co říkáme, zní věrohodně.

Řeč těla, jež budí sympatie, je ta, která je „pozitivní“, tedy ta, která u druhé strany vytváří příjemný pocit. K jejím projevům patří sklon mírně se usmívat (a rozhodně se nemračit), udržovat oční kontakt, k osobě, která mluví, se mírně naklánět, a tomu, co říká, mírně přitakávat.

Sympatie budí i držení těla, které je pevné, nikoli však strnulé, a působí klidně. Hovořit bychom měli energicky, během rozhovoru dávat najevo své soustředění a je-li to možné, snažit se o spíše hlubší tón hlasu.

Při delším rozhovoru můžeme použít takzvaného efektu „zrcadlení“, tedy (mírného) sklonu napodobovat neverbální projevy protistrany. Zrcadlení totiž zvyšuje důvěru, a s ní většinou i naše sympatie. K projevům, kterých je dobré se vyvarovat, patří naopak sklon křížit ruce před tělem nebo se při rozhovoru v sedě zaklánět. Nechceme-li druhou stranu urazit, neměli bychom se při něm dívat na hodinky nebo dokonce na telefon.

Druhý návyk. Oslovujte druhou stranu jménem, případně funkcí. Nejde jen o oslovení při pozdravu, ale i o oslovování po celý průběh našeho rozhovoru. Své jméno či funkci, zejména tehdy, je-li důležitá (nebo tak alespoň zní) lidé rádi slyší. Oslovení jménem vnímají jako výraz respektu, a jejich náklonnost k osobě, která je jménem oslovuje, téměř okamžitě roste.

Máme-li lepší paměť na tváře než na jména, a jméno osoby, se kterou jsme se nedávno seznámili, si nejsme při dalším setkání schopni vybavit, není důvod bát se jí na jméno zeptat. Žádostí o připomenutí jejího jména (ani uvedením své slabosti) nic nezkazíme: zájem o její jméno nám naopak pomůže.

Třetí návyk. Naslouchejte druhým a klaďte jim otázky. Jedna z největších chyb, kterou lidé při rozhovoru či jednání dělají, je, že se soustředí především na to, co řeknou sami. To totiž většinou vede k tomu, že se příliš nesoustředí na to, co říkají druzí. Někdy to v důsledku toho téměř neslyší.

Tento zvyk bývá viditelný, a je v přímém rozporu s tím, co lidé chtějí. O sobě, svých názorech či zájmech totiž rádi mluví, a cení si toho, pokud jim druzí naslouchají. Cítí-li, že jim příliš nenasloucháme, jejich přízeň k nám rychle mizí.

Jednoduchý způsob, jak tento zlozvyk překonat (a k naslouchání se přinutit), je klást při rozhovoru druhé straně krátké otázky. Nejlépe ty, jež budí dojem, že se na jejich základě chceme utvrdit, že jsme jí správně porozuměli.

Návyk čtvrtý. Buďte otevření vůči názorům druhých. Chceme-li být druhé straně sympatičtí, nepronášejme předčasné ani příliš kategorické soudy. Dávejme jí naopak najevo, že jsme přístupní a otevření vůči názorům druhých včetně těch, které sama vyjadřuje.

Otevřenost vůči názorům druhých dává najevo, že jsme schopni vidět svět i očima ostatních, a tato schopnost vyznívá sympaticky. Konverzace s někým, kdo působí dojmem, že si své názory již vytvořil, a nehodlá je, ani pod vlivem mínění druhých příliš změnit, nebývá naopak příliš příjemná.

Přístupnost vůči názorům druhým či ochota vyslechnout si je, aniž bychom je hned od počátku odmítali, nemusí pochopitelně znamenat, že je přijmeme nebo dokonce uvěříme všemu, co druhá strana říká. Znamená jen to, že dáme druhým možnost, aby nám své názory vysvětlili a případně nám i sdělili, proč a jak k nim došli.

Pátý návyk. Buďte sebevědomí. Své sebevědomí není třeba přehánět. Jednáme-li však sebevědomě, či obrazně řečeno, jako lidé, kteří se cítí ve svém těle dobře, pak naše sympatie v očích ostatních rostou.

Je-li naše sebevědomí autentické, tedy nikoli předstírané, vyvolává totiž dojem, že rozumíme i své věci. A lidé, kteří svému oboru rozumí, bývají vnímáni jako sympatičtí. Sympatie, které budí, vedou často k tomu, že o svých schopnostech nemusí druhé ani příliš přesvědčovat.

Šestý návyk. Ve svém jednání i názorech buďte předvídatelní. Lidé jednají rádi s osobami, o kterých je jim jasné, „kým jsou“. Jsou, řečeno jinak, rádi, vědí-li, jaké jednání či reakce od nich mohou za určitých okolností očekávat.

Ke snížení naší předvídatelnosti, a tím i ztrátě sympatií, vede většinou sklon podléhat emocím. Neznamená to pochopitelně, že chceme-li působit sympaticky, neměli bychom emoce příliš prožívat nebo dávat najevo. To je naopak věcí, která nás „zlidšťuje“, a nejde-li o emoce příliš impulzívní nebo negativní, naše sympatie zvyšuje

Z našeho jednání by však mělo být zřejmé, že emoce, které prožíváme, náš stálý vztah k druhým neovlivňují.

A konečně návyk sedmý. Nesnažte se příliš upoutávat pozornost. Sedmé pravidlo říká, že sympatiím, které budíme, většinou nepřispívá, snažíme-li se být za každou cenu v centru pozornosti.

Budeme-li se držet doporučení, uvedených výše, jednat přátelsky, sebevědomě i ohleduplně, všimneme si, že se pozornost ostatních vůči nám zvýší. Většinou se staneme i přesvědčivější, a to přesto, že budeme mluvit spíše méně nebo stručněji. Zjistíme tak, že na sebe nemusíme příliš upozorňovat. K těm, kteří dávají najevo, jak silně po pozornosti touží, mají totiž lidé často spíše odpor.

 

Kontrolní otázky

1. Jakými projevy se můžeme stát sympatickými již na samém začátku rozhovoru s druhým?

K projevům rozhodujícím o sympatiích, které vyvoláváme, již v začátku rozhovoru patří vždy řeč našeho těla. Tedy náš postoj, gesta, výrazy, tón hlasu apod. Řeč těla, jež budí sympatie, je ta, která je „pozitivní“, tedy ta, která u druhé strany vytváří příjemný pocit. K jejím projevům patří sklon mírně se usmívat (a rozhodně se nemračit), udržovat oční kontakt, k osobě, která mluví, se mírně naklánět, a tomu, co říká, mírně přitakávat.

 

2. Proč je důležité druhým naslouchat a klást jim otázky?

Zájem, který těmito otázkami vyjádříme, protistraně vždy polichotí. Často tak, že budeme překvapeni, jakou přízeň tím u ní získáme. Obávat se, že nám tento zvyk zabrání mluvit o sobě, přitom není nutné. Je totiž pravděpodobné, že zvykem nenaslouchat trpí i náš partner, a necháme-li mu k jeho vyjádření větší prostor, odnese se z rozhovoru alespoň to, že jsme mu byli sympatičtí. V důsledku toho si pak snáze zapamatuje to, co jsme mu řekli.