Osobnost vs. charakter: čím se liší povahové a morální vlastnosti osob

Poměrně stálých lidských vlastností, rozhodujících nejen o tom, jak jednáme, ale i jak se určitých situacích cítíme, jsou desítky. Psychologie se je proto po léta snaží zredukovat na několik hlavních rysů, kterými se lidé od sebe liší. V současné době v ní vládne již poměrně pevná představa, že základních a univerzálních osobnostních vlastností je celkem pět.

Patří k nim neuroticismus, extraverze, otevřenost vůči novému, přívětivost k sociálnímu okolí a svědomitost. Každá z těchto vlastností má však dva protichůdné póly, takže ve skutečnosti je základních vlastností spíše deset.

Tak například pokud jde o neuroticismus, můžeme být buď spíše „neurotičtí“, tj. emocionálně labilní (náladoví, podráždění, úzkostní, snadno zranitelní, vzteklí apod.) nebo naopak emocionálně stabilní, tj. spíše klidní, obtížněji vyprovokovatelní, odolnější vůči stresu apod. Pokud jde o společenskou přívětivost či vstřícnost, jsou někteří z nás spíše přátelští, a mají zájem s druhými spolupracovat, jiní naopak spíše podezřívaví, egocentričtí a soutěživí. Z hlediska odpovědnosti jsme spíše spolehliví nebo naopak nesvědomití, a ve vztahu k novým věcem buď spíše otevření nebo naopak opatrní a konzervativní.

„Koktejl“ namíchaný z těchto vlastností tvoří naši osobnost či individualitu. Ta ovlivňuje, jak se v práci či ve společnosti chováme, jaké činnosti nám vyhovují více než jiné, jaké přátele si volíme, jak určité situace prožíváme apod.

Pro osoby kolem nás, mající možnost nás delší dobu sledovat, není většinou rozpoznání naší osobnosti složité. Lidská osobnost je totiž od počátku dospělosti poměrně stálá. Našemu okolí tak většinou stačí, pokud naše chování v určitých situacích sleduje. Činí-li tak pravidelně, získá o naší osobnosti často přesnější představu, než o ní máme sami. Na tomto základě může předvídat, jak se v určitých situacích zachováme i jak příjemná spolupráce s námi v těchto situacích bude.

Jsou lidé, kteří se svou osobností nejsou zcela spokojeni, a snaží se na ní „pracovat“. Příkladem je snaha omezit svou introverzi. Alespoň navenek při tom občas mohou uspět, zásadního průlomu ve svém povahovém zaměření však většinou nedosáhnou. Totéž platí o pokusech změnit naši osobnost, kterým někdy propadají lidé kolem nás, ale i našich pokusech změnit osobnost jiných.

Odlišné osobní předpoklady

Osobnostní vlastnosti nejsou dobré a špatné. Jsou takové, jaké jsou. Některé jsou výhodné v jedněch situacích, jiné naopak v jiných, což platí i o práci.

Rozumní zaměstnavatelé tak při přijímání svých spolupracovníků k jejich osobním vlastnostem přihlížejí. Vědí, že vlastnosti jsou mnohdy důležitější než znalosti či dovednosti, mimo jiné proto, že jejich změna je na rozdíl od znalostí, ale i některých schopností, obtížnější.

Příkladem je osoba, která je spíše extrovertní, přívětivá, ochotná pomáhat druhým a vstřícná ke všemu novému. Spolupracovník s těmito rysy bude velmi pravděpodobně ve většině společensky exponovaných profesí úspěšnější než ten, jehož vlastnosti jsou opačné. Sklon k introverzi může naopak pomoci tam, kde práce vyžaduje silné soustředění a kdy se důležité, aby spolupracovníkovi nevadilo, pracuje-li sám.

Některé osobnostní vlastnosti bývají naopak v práci i osobním životě hendikepem. Jde především o sníženou odpovědnost, která se většinou odráží v našich pracovních výsledcích, ve vztahu k rodině, ale i v přístupu k vlastnímu zdraví. Průzkumy ukázaly, že osoby trpící nižší odpovědností, mívají již před čtyřicítkou horší zdravotní stav než ty, jež se k sobě samému chovají odpovědněji.

Charakterové rysy

Podobně jako osobnost nás od druhých odlišuje i náš charakter. Jeho podstatou je sklon jednat v souladu s obecně platnými morálními hodnotami, a to i tehdy, když nám za jejich porušení nehrozí žádná sankce.

Na rozdíl od osobnosti, se kterou se do značné míry rodíme, je charakter souborem našich morálních zásad a přesvědčení, které nám vtiskla naše výchova a prostředí, ve kterém žijeme. Současně, alespoň do jisté míry, jsou však tyto zásady i věcí naší volby. Náš charakter se tak může během našeho života pod vlivem měnícího se přesvědčení měnit.

K příznivým charakterovým rysům patří poctivost, upřímnost, čestnost, věrnost, loajalita, férovost či velkorysost. Širším projevem charakteru je morální integrita, tj. sklon jednat v souladu s tím, co navenek zastáváme. K opačným rysům patří nepoctivost, chamtivost, podlost, malichernost či sobectví. Jednání s osobami bezcharakterními je komplikované, protože se na ně nelze spolehnout.

Důvod, proč lidé jednají charakterně či bezcharakterně, souvisí většinou s jejich potřebou vážit si sebe sama či – vyjádřeno obrazně – podívat se sami sobě do očí. Ke sníženému sklonu k charakternímu jednání dochází naopak u těch, kterým na jejich charakteru nezáleží nebo kteří si „dokáží“ své nemorální jednání ospravedlnit, nejčastěji svou výjimečností, mimořádnými potřebami nebo tím, že „tak postupují všichni“.

Některé naše charakterové rysy se mohou s našimi povahovými vlastnostmi prolínat. Příkladem je vtipná, extrovertní osobnost používající svůj vtip jako nástroj sarkasmu vůči druhým, nebo osoba, která rád přispívá na charitu, ale chce, aby její příspěvky zůstaly utajeny. Bez ohledu na to však spolu povahové a charakterové vlastnosti vzájemně příliš nesouvisejí.

Typické signály špatného charakteru

Osobnost člověka bývá ve srovnání s jeho charakterem viditelnější a čitelnější. Charakter se totiž většinou projevuje především v určitých specifických situacích, které nenastávají denně. Jeho rozpoznání tak může trvat déle.

Svou roli při jeho rozpoznávání může sehrávat i to, že se při jeho odhadu občas mýlíme. Dochází k tomu například proto, „dobrý charakter“ přisuzujeme těm, kteří se nám zdají příjemní. Tento způsob posuzování charakteru však nebývá nejspolehlivější.

Správné rozpoznání charakteru osob kolem nás je však důležité. Umožňuje nám totiž předvídat, jak se tyto osoby zachovají, jestliže se jejich osobní zájmy dostanou do sporu se zájmy druhých.

I charakterové rysy však po určité době rozpoznat lze, mimo jiné i na pracovišti. Předpokladem je, že víme, čeho si všímat. K projevům těch, jimž na jejich charakteru nezáleží, patří především sklon nedodržovat důvěrné informace, hovořit neupřímně, pomlouvat druhé, nedodržovat závazky a sliby, neochota přiznat omyl a připustit vlastní nedostatky apod.

Děkujeme za Vaši pozornost a budeme se těšit znovu u příští aktuality z oblasti psychologie v práci. Na slyšenou!

 

Kontrolní otázky

1. Jak psychologie chápe stálé povahovaní vlastnosti či osobnostní rysy?

Nemáme-li zrovna den, a již během dopoledne se několikrát rozčílíme, nemusí to ještě znamenat, že jsme vzteklí. Rozčilujeme-li se však téměř každodenně a máme-li sklon na druhé v konfliktních situacích spíše křičet než jednat v klidu, je pravděpodobné, že jsme emocionálně labilní. Trpíme trvalou podrážděností, která je naší osobnostní vlastností. Je označována jako neuroticismus nebo též emocionální nestabilita.

 

2. Proč je poznání povahových vlastností i charakterových rysů důležité?

Naše povahové i charakterové rysy ovlivňují naši práci i náš život i naše zdraví. Ovlivňují i sociální prostředí, ve kterém se cítíme dobře, a které se cítí dobře s námi. Jednou z hlavních výhod charakteru tak je, že umožňuje udržovat i zdravé mezilidské vztahy. Vybíráme-li si tak spolupracovníky či přátele, měli bychom přednost dávat charakteru. Předpokladem však je, že charakterně jednáme i my. Důsledkem bezcharakterního jednání bývá že si je příliš vybírat nemůžeme.