Chytrý podcast Petry Jerie na téma:

Časové rozlišení poplatku za sjednání úvěru

Na konci listopadu loňského roku byl vydán rozsudek Krajského soudu čj. 25 Af 3/2023-41, který se zabýval otázkou časového rozlišení poplatku za sjednání úvěru. Konkrétně se jednalo o situaci, kdy skupina bank poskytla externí úvěr mateřské společnosti, jehož součástí byl i poplatek „arrangement fee“. Tento úvěr byl následně v rámci vnitropodnikové půjčky společně s poplatkem „upfront fee“ přenesen na poplatníka. Poplatník tento poplatek časově rozlišoval po dobu trvání půjčky. V uvedeném případě soud dospěl k závěru, že není správné poplatek časově rozlišovat.

Prvostupňovým rozhodnutím byla poplatníkovi doměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 2 650 690 korun a současně poplatníkovi vznikla povinnost uhradit penále ve výši 532 266 korun. Správce daně daň doměřil na základě daňové kontroly, při níž zjistil několik pochybění, mimo jiné zahrnutí zůstatku časového rozlišení 2% poplatku „upfront fee“ do daňových nákladů, přestože tento náklad věcně a časově s daným zdaňovacím obdobím nesouvisel.

Jaká byla argumentace poplatníka?

Poplatník předložil soudu vyjádření dvou bank o povaze „arrangement fee“. Z těchto vyjádření vyplývá, že tento poplatek je klientům bank fakturován za služby poskytované po celou dobu jejich financování a banky samotné poplatek časově rozlišují do výnosů po dobu poskytování úvěru.

Jak se k situaci vyjádřil krajský soud?

Krajský soud zdůraznil, že v uvedeném sporu je třeba rozlišovat dva právní vztahy.

Za prvé: vztah mateřské společnosti ke skupině bank, v rámci něhož byl sjednán poplatek „arrangement fee“,

A za druhé: vztah mateřské společnosti k poplatníkovi, kdy se poplatník kromě vyššího úroku též zavázal uhradit „upfront fee“.

Povaha obou poplatků je rozdílná a nelze je směšovat, jak činil poplatník. Dále je třeba prokázat, že v průběhu trvání půjčky byly skutečně poskytnuty protislužby ze strany mateřské společnosti, které by byly poplatkem kryty. Vyjádření dvou bank soud vyhodnotil jako irelevantní, neboť služby v nich uváděné nebyly poskytovány přímo poplatníkovi. Poplatník nebyl v pozici dlužníka vůči bankám, ale vůči mateřské společnosti.

A jak spor nakonec dopadl? Krajský soud se ztotožnil s názorem správce daně, který vyhodnotil, že zmiňovaný poplatek „upfront fee“ představoval jednorázový náklad, který přímo souvisel se sjednáním, zpracováním a vyřízením půjčky od mateřské společnosti. Poplatník časovým rozlišováním poplatku po dobu trvání půjčky nerespektoval časovou a věcnou souvislost takto vzniklého nákladu.

V praxi je nutné každou situaci posuzovat individuálně. Klíčové je vždy hledět na podstatu plnění a pamatovat na to, že konzervativní přístup nemusí vždy znamenat to nejlepší řešení.

Závěrem je třeba zmínit, že tento příběh již nebude mít pokračování. Kasační stížnost nebyla podána.

 

Pojďme si dnešní téma zopakovat na kontrolních otázkách.

Otázka první

Z jakého titulu správce daně doměřil poplatníkovi daň?

Správce daně doměřil daň na základě daňové kontroly, při níž zjistil několik pochybení – mimo jiné zahrnutí zůstatku časového rozlišení poplatku „upfront fee“ do daňových nákladů, přestože tento náklad věcně a časově nesouvisel s daným zdaňovacím obdobím.

Otázka druhá

Jaká byla hlavní argumentace krajského soudu?

Krajský soud zejména zdůraznil, že existují dva odlišné právní vztahy, v rámci kterých mají poplatky rozdílnou povahu, a proto je nelze zaměňovat.

Otázka třetí

Jakým opravným prostředkem lze napadnout rozhodnutí krajského soudu u Nejvyššího správního soudu a byl v tomto případě tento opravný prostředek využit?

Opravným prostředkem je kasační stížnost, která v této situaci nebyla podána.

 

Děkujeme za Vaši pozornost a budeme se těšit znovu u dalšího chytrého podcastu. Na slyšenou.