Příspěvek se věnuje dopravě zboží podléhající spotřební dani za situace, kdy na dokladu o dopravě jsou uvedeny některé chybné údaje. Celní úřady v takových případech mnohdy považují zboží za dopravované bez příslušného dokladu. To má za následek zajištění zboží a následné uložení trestu propadnutí výrobků. Jak se však k věci postavil Nejvyšší správní soud?

O co v daném případě šlo? Daňový subjekt přepravoval naftu, která byla v jeho vlastnictví a byla načerpána na čerpací stanici, kterou také vlastní. Při místním šetření celního úřadu provedeného na dálnici řidič vozidla předložil doklad podle § 5 zákona o spotřebních daních a tři dodací listy. Na dokladu podle § 5 zákona o spotřebních daních bylo v kolonce „místo určení“ uvedeno „rozvoz z čerpací stanice PHM“. Řidič byl dále dotázán, zda ve vozidle dopravuje množství výrobků uvedené na dokladech. K tomu sdělil, že ne, neboť již stočil 600 l v obci Kojánky, což doložil dalším dodacím listem.

Celní úřad podle § 42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních přepravovanou naftu v objemu 600 l zajistil, neboť došel k závěru, že byla dopravována bez dokladu uvedeného v § 5 zákona o spotřebních daních. Podle celního úřadu doklad neobsahoval náležitosti dokladu o dopravě podle § 5 odst. 4 písm. b) zákona o spotřebních daních, tedy postrádal adresu místa určení ani jiné údaje určující polohu místa určení. Údaj „rozvoz z čerpací stanice PHM“ je údajem absolutně nekonkrétním, nijak nepopisujícím polohu místa určení. Kromě toho podle celního úřadu na dokladu chybělo i množství aktuálně dopravovaných výrobků uvedených do volného daňového oběhu, u nichž vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit, a související výše spotřební daně celkem nebo příslušná sazba spotřební daně.

Celní úřad výše uvedené nedostatky dokladu hodnotil tak, že předložené doklady vůbec nebylo možné považovat za doklady o dopravě ve smyslu § 5 zákona o spotřebních daních, které by prokazovaly zdanění vybraných výrobků. Výrobky tedy byly zajištěny, a následně byl uložen trest propadnutí výrobků. Daňový subjekt proti tomuto rozhodnutí brojil odvoláním a poté správní žalobou, ale Generální ředitelství cel i krajský soud dali prvostupňovému správci daně za pravdu.

Stěžovatel tedy podal kasační stížnost, v níž uvedl mimo jiné následující kasační námitky. Správní orgány i krajský soud zákon vyložily formalisticky. Stěžovatelka v době přepravy měla doklad o dopravě. Tento doklad obsahoval pouze dva nepřesné údaje – množství přepravované nafty a místo určení. Rozpor v množství byl na místě vysvětlen pomocí dokladu o prodeji 600 l nafty v průběhu dopravy. V době vystavení dokladu nebylo možné určit přesné místo dodání, neboť odběratel potřeboval natankovat lokomotivu. Místo, kde se bude lokomotiva nacházet, mělo být upřesněno telefonicky během přepravy. Zajištěná nafta by se tedy měla uvolnit.

A jak věc posoudil Nejvyšší správní soud? Pokud jde o přepravované množství, a tedy i výši spotřební daně, závěr krajského soudu a žalovaného obstát nemůže. Není pochyb o tom, že údaj o množství výrobku doklad o dopravě obsahuje, byť je nesprávný. Nesprávnost vznikla v důsledku toho, že část přepravované nafty již byla před kontrolou dodána odběrateli. Jde tedy o situaci, na kterou plně dopadá § 42 odst. 1 písmeno c), tedy že údaj uvedený na dokladu je nesprávný. Nejde o vadu, která by způsobila, že doklad o dopravě jako by neexistoval, a stěžovatelka by naftu dopravovala bez dokladu. Pokud jde o chybějící údaj o místu určení, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tento údaj na dokladu skutečně chybí. Údaj „rozvoz z čerpací stanice pohonných hmot“ o místu určení neříká nic. Nejvyšší správní soud vnímá argumentaci stěžovatelky tak, že s ohledem na specifické okolnosti, tedy čerpání lokomotivy, nebylo možné přesně určit cíl dopravy. Zákon však v tomto ohledu určitou flexibilitu umožňuje. Podle § 5 odst. 4 písm. b) zákona o spotřebních daních nelze-li adresu místa určení uvést, je potřeba uvést jiné údaje určující polohu místa určení. Stěžovatelka tedy například mohla jako místo určení uvést lokomotiva společnosti BF Logistics s přibližným místem, kde se bude nacházet. Je tedy vadou dokladu o dopravě, že údaj o místě určení neobsahuje, respektive obsahuje údaj nic nevypovídající. Zůstává však otázkou, zda jde o takovou vadu dokladu, která způsobuje, že doklad nemá vůbec žádné účinky a krajský soud a správní orgány na něj správně pohlížely, jako by nebyl.

Nejvyšší správní soud považuje za podstatné, že nesprávný údaj o místě určení v dokladu o dopravě nezmařil možnost výrobky individualizovat a identifikovat. Z dokladu je zřejmé, že byla přepravována nafta ve vlastnictví stěžovatelky, která byla načerpána na konkrétní čerpací stanici též ve vlastnictví stěžovatelky. Druh a původ výrobků byl jednoznačně určen. Nebyla tedy nijak ztížena či dokonce znemožněna identifikace vybraných výrobků při kontrole a možnost posoudit, zda byla spotřební daň za konkrétní množství vybraných výrobků řádně uhrazena.

Nejvyšší správní soud proto shrnuje, že na základě předloženého dokladu o dopravě ve spojení s dodacím listem o dodání 600 litrů nafty bylo v okamžiku kontroly – i v jakémkoli jiném okamžiku dopravy – možné jednoznačně identifikovat vybrané výrobky, jejich množství a zdanění. Chyba na dokladu ohledně místa určení není tedy vadou, která by měla za důsledek, že doklad o dopravě jako by neexistoval, nebylo proto možné vůbec uvažovat o uvolnění zajištěných výrobků a muselo být automaticky rozhodnuto o jejich propadnutí. Krajský soud i žalovaný tak dospěly k nesprávnému závěru, že výrobky byly dopravovány bez dokladu uvedeného v § 5 zákona o spotřebních daních ve smyslu § 42 odst. 1 písm. b) tohoto zákona. Stěžovatelka doklad měla, údaje na něm však byly nesprávné nebo nepravdivé ve smyslu § 42 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních.

 

Kontrolní otázky:

1. Zboží, které podléhá spotřební dani, je dopravováno s dokladem, kde jsou uvedeny některé údaje chybně. Je nutné toto zboží považovat za dopravované bez dokladu?

Podle Nejvyššího správního soudu ne. Chyba na dokladu není vadou, která by měla za důsledek to, že doklad o dopravě jako by neexistuje, pokud je ve spojení s ostatními doklady (např. dodacím listem) možno jednoznačně identifikovat vybrané výrobky, jejich množství a jejich zdanění.

Ne každé pochybení v údajích na dokladu jej činí neúčinným. Podstatné je zohlednit povahu chyby. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 315/2015 Sb., kde se říká, že „má-li správce daně pochybnosti o údajích uvedených na dokladech, musí vyhodnotit, zda tyto nesrovnalosti jsou takové intenzity, že lze zpochybnit doklad jako takový. Správce daně zváží, zda se jedná o doklad, který v dané situaci vyžaduje zákon a že doprava není prováděna bez dokladu, případně zda se jedná o doklad podle zákona, který však obsahuje nesprávné nebo nepravdivé údaje, které je třeba dodatečně prověřit“.

2. Musí správce daně v takovém případě uložit trest propadnutí výrobků?

Ne, je možné rozhodnout o uvolnění výrobků ze zajištění. Předpokladem pro aplikaci mírnějšího ustanovení § 42c odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních je však skutečnost, že vybrané výrobky byly dopravovány s dokladem, který obsahuje nesprávné nebo nepravdivé údaje. Možnost dodatečně prokázat zdanění přepravovaných výrobků a dosáhnout jejich uvolnění ze zajištění, tak mají pouze ti dopravci, kteří při kontrole předložili zákonem předpokládané doklady, z nichž některé uvedené údaje zcela neodpovídají skutečnosti.