V prvé řadě jde o rozhodnutí C-935/19 Grupa Warzywna. Kořeny tohoto případu sahají do Polska, nicméně podoba s úpravou dle českého daňového řádu je do očí bijící – šlo totiž o penále ve výši 20 % z hodnoty odpočtu DPH. Ten byl odběrateli v rámci daňové kontroly doměřen v situaci, kdy tato DPH byla chybně dodavatelem v dobré víře uplatněna a uhrazena správci daně. Chybně, protože se jednalo ve skutečnosti o plnění osvobozené od DPH, o čemž oba účastníci obchodu nevěděli. Nebo se alespoň tak tvářili. Každopádně státní rozpočet nebyl nijak ochuzen.

 

Stalo se vám někdy něco podobného? Je asi úplně jedno, zda postižený odběratel je Polák či Čech, vy nebo váš soused, každý jistě reaguje před finančním kontrolorem podobně. Namítá, že nikdo nikoho neokradl. Apeluje na zdravý rozum, žádá o pochopení. Leč marně, protože správce daně se pouze odkáže na daňový řád. Rozhodně ten český daňový řád nevyměření penále 20 % podle § 251 správci daně v principu neumožňuje.

 

Nespravedlnost z toho čpí na sto honů. A šlo tušit, jak Soudní dvůr nakonec rozhodne. Nezklamal a opravdu sdělil, že nelze jen zcela automaticky vyměřovat stanovenou sankci bez možnosti individualizace. Penále ve výši 20 % představuje dle pohledu Soudního dvora neoprávněnou sankci odporující pravidlu proporcionality a neutrality. To je opravdu ohlušující střelba do penále podle § 251 daňového řádu, nemyslíte? Soudní dvůr českým finančním úředníkům radost tímto rozhodnutím jistě neudělal. Dozvěděli se, že český daňový řád obsahuje cosi, co je za určitých podmínek protiprávní. Raději tyto podmínky znovu zopakuji: chyba se stala v dobré víře a státní rozpočet nebyl ve výsledku nijak ochuzen.

 

Jakkoli dobrých zpráv pro plátce je vždy jak šafránu, tak mám v zásobě i druhou, jak už jsem řekl. Možná někoho z vás trápil či trápí finanční úřad, pokud jste pozdě samovyměřili DPH při intrakomunitárním pořízení zboží z jiného členského státu EU. Vám by mohl pomoci případ C‑895/19 A. vs. Dyrektor Krajowej Informacji Skarbowej. Přitom zase v něm mělo prsty Polsko! Zavedlo velmi přísná pravidla pro přiznávání daně z intrakomunitárního pořízení zboží včetně jejího odpočtu. S takovými podmínkami a restrikcemi, že Soudní dvůr nakonec konstatoval, že odporují evropským DPH pravidlům. Polská legislativa v určitých případech totiž vynucovala oddělené deklarování daně na výstupu a nároku na její odpočet. Pokud odběratel zboží z jakýchkoli důvodů obdržel daňový doklad až po uplynutí několika měsíců po pořízení zboží, musel DPH na výstupu přiznat v původním období prostřednictvím dodatečného přiznání, ale nárok na odpočet daně musel (respektive mohl) zahrnout do běžného zdaňovacího období. Tomu Soudní dvůr učinil přítrž.

 

Že my v českém zákoně nic tak přísného nemáme? Ale kdeže, nenechte se mýlit! Naopak i nás český zákon primárně nutí podávat dodatečná přiznání. Je jen obecně tolerováno, díky iniciativě Komory daňových poradců, že plátce vše vyreportuje jednoduše v rámci běžného daňového přiznání. Tato pouhá gentlemanská dohoda ale v individuálních případech mohla selhat a mohla vést k tomu, že někteří finanční úředníci tak tolerantní nemuseli být a mohli se stavět k věci přísně. Ovšem závěr Soudního dvora prostor pro přísný postoj již v principu nedává.

 

Snad vám příště budu moci povědět zase o něčem, co se tak příjemně poslouchá…

 

Kontrolní otázky:

1. Pokud dodavatel aplikuje vyšší DPH, než měla být uplatněna, a odvede ji na účet finančního úřadu, lze doměřit odběrateli nárok na odpočet ve výši chybně deklarované daně?

ANO, lze.

 

2. Lze odběrateli kromě doměrku odpočtu daně navíc vyměřit i 20% penále dle § 251 daňového řádu?

ANO, lze. Nicméně obranou by měl být apel na evropské právo a nejnovější judikaturu Soudního dvora. Šance na úspěch jsou vysoké.

 

3. Je nutné podávat dodatečné přiznání, pokud jste ve zpoždění v reportování intrakomunitárních pořízení zboží?

Není. Lze vycházet z § 104 zákona o DPH a podpořit jeho aplikaci nejnovější judikaturou Soudního dvora.