Dříve, než vám vysvětlím, v čem katastrofické důsledky aktuálního rozhodnutí Soudního dvora spočívají, připomněl bych základní formule platné pro uplatňování nároku na odpočet daně.

 

Podle ustálené judikatury Soudního dvora představuje nárok na odpočet daně na vstupu základní zásadu společného systému DPH. Jak Soudní dvůr opakovaně v minulosti rozhodoval, nárok na odpočet daně je nedílnou součástí mechanismu DPH a nemůže být v zásadě omezen. Tedy odpočet daně musí být z pořízeného plnění přiznán, jestliže jsou splněny hmotněprávní požadavky, a to i když odběratel nevyhověl určitým formálním požadavkům.

 

Jednou z hmotněprávních podmínek, kterou je pro uplatnění nároku na odpočet dle DPH Směrnice nutno splnit, je přijetí příslušného zdanitelného plnění od osoby jednající v postavení povinné k dani. Tedy od osoby, která provozuje ekonomickou činnost. Je samozřejmé, že taková osoba musí aplikovat DPH a uvést tuto daň na daňovém dokladu. Vždyť bez toho by nárok na odpočet nebyl myslitelný vůbec! To důležité znovu zdůraznuji: Dodavatel musí jednat v postavení osoby povinné k dani.

 

Na druhou stranu nárok na odpočet daně musí být odmítnut, je-li na základě objektivních okolností prokázáno, že k uplatnění tohoto nároku došlo podvodně nebo zneužívajícím způsobem. Odmítnutí uznat nárok na odpočet je výjimkou ze základní zásady, kterou tento nárok představuje. Je přitom na příslušných daňových orgánech, aby právně dostačujícím způsobem prokázaly, že nastaly objektivní okolnosti prokazující existenci daňového úniku nebo zneužití. Zde současně nastupuje doktrína dobré víry. Je to opět správce daně, kdo v případě existence daňového úniku či zneužití musí doložit, že žadatel o nárok na odpočet daně věděl, že dané plnění bylo součástí daňového podvodu. Nebo vědět mohl, kdyby postupoval s péčí, kterou je po něm možné oprávněně požadovat, tedy s péčí řádného hospodáře.

 

Soudní dvůr současně v minulosti judikoval, že správce daně obecně nemůže vyžadovat, aby osoba povinná k dani, která chce uplatnit nárok na odpočet DPH, ověřovala, zda je poskytovatel plnění v postavení osoby povinné k dani.

 

A jsme u jádra věci. Na jednu stranu tu máme jednání dodavatele v postavení povinné k dani jako hmotněprávní podmínku nutnou pro uplatnění nároku na odpočet daně, na stranu druhou toto postavení nemusí dodavatel ověřovat, postačí jeho dobrá víra v to, že dodavatel takové postavení má. Myšlenka za tím je takováto: neuznat nárok na odpočet daně podvodníkům a těm, kteří s nimi neobezřetně obchodují, a naopak uznat nárok na odpočet daně těm, kteří se možná i do daňového podvodu nevědomky zapletli, ale jsou schopni deklarovat, že jednali po celou dobu v dobé víře a o daňovém podvodu nevěděli a vědět za běžné úrovně řádné péče a obezřetnosti ani nemohli.

 

Toto vše bohužel platilo, dokud to případ Kemwater ProChemie neotočil celé naruby. V něm Soudní dvůr řešil nakoupené reklamní služby, kdy uskutečnění tohoto zdanitelného plnění bylo nezpochybnitelné, dodavatel plnění uvedený na faktuře však popřel, že by jej poskytl právě on.

 

Soudci si položili tuto otázku: Pokud nebyla osoba skutečného dodavatele identifikována, lze trvat na naplnění hmotněprávní podmínky, že dodavatel musí být osobou povinnou k dani? Jistě, že odpověď bylo nutno postavit právě do světla posouzení dobré víry s ohledem na povědomí odběratele reklamy o daňovém podvodu. Postavit ji na tom, že správce daně musí na základě objektivních nepřímých důkazů otestovat, zda odběratel reklamy byl či nebyl v dobré víře a teprve pak dojít k závěru o nároku na odpočet daně.

 

Ovšem soudci se ve formulaci odpovědi zcela zamotali. Uvedli, že správce daně sice obecně nemůže vyžadovat, aby osoba povinná k dani, která chce uplatnit nárok na odpočet DPH, ověřovala to, zda je poskytovatel plnění v postavení osoby povinné k dani, ale přišli se zcela překvapivou teorií, že toto pravidlo platí jen ve vztahu k otázce boje proti daňovým podvodům. A že v otázce „pouhého“ posuzování postavení dodavatele pro účely splnění hmotněprávní podmínky nároku na odpočet testování dobré víry vůbec třeba není. Odběratel to prostě prokázat musí, a to i v případě neidentifikovaného dodavatele.

 

Zopakuji to celé ještě jednou. Soudci učinili přelomové rozhodnutí. Platí, že jestliže skutečný dodavatel není známý, musí být nárok na odpočet daně odepřen, aniž je správce daně povinen prokazovat absenci dobré víry odběrateli. Vyžaduje po poctivém odběrateli, aby v případě, že skutečný dodavatel nebyl identifikován, doložil, že tento skutečný neidentifikovaný dodavatel vystupoval v postavení osoby povinné k dani.

 

To je samozřejmě logický nesmysl. Dle Soudního dvora vlastně lze poctivému odběrateli, který je v dobré víře a nemá ani tušení o podvodu svého dodavatele, sebrat nárok na odpočet daně, pokud dodavatel své plnění popře. Což povětšinou udělá, neodvedl-li daň. Navíc, pokud ji neodvedl plánovaně. Smyčka kolem chudáka odběratele se stáhne a není nic, co by ji povolilo. V dnešním světě, kdy většina dodávek je poskytována subdodavatelsky a mnohdy se zakázky štěpí a dále řetězí, odběratel možná může být schopen prokázat to, že plnění přijal, pravděpodobně by mohl prokázat i to, že na faktuře uvedený dodavatel na poskytnutí plnění fakticky nějak participoval, ovšem logicky nikdy sveřepému daňovému kontrolorovi neprokáže, kdo je vlastně skutečný dodavatel a zda jednal v postavení osoby povinné k dani.

 

Tak schválně: prokažte, kolik druhů ryb ještě nebylo přírodovědci vůbec objeveno. Nevíte? Ale, ale, ale…!

 

 

Kontrolní otázky:

 

1. Pokud máte bezvadné materiály, které prokazují, že službu jste objednali u tvrzeného poskytovatele, přijali ji a následně rovněž této osobě zaplatili, můžete přijít o nárok na odpočet daně?

 

Logicky těžko. Ovšem nejnovější judikatura Soudního dvora poskytla správcům daně nástroj zpochybnit osobu dodavatele a postavit situaci do roviny, ve které nemáte šanci důkazy předložit.

 

2. Opravdu bude takto přísně daňovou správou postupováno?

To je těžké odhadnout. Je evidentní, že popsaný názor je poměrně absurdní a je tak pravděpodobné, že bude dále korigován. Ostatně s názorem Soudního dvora se bude muset v blízké budoucnosti vypořádat Nejvyšší správní soud, který předběžnou otázku v případu Kemwater ProChemie předložil.