V daném případu rozhodoval Soudní dvůr o opravě vadného zboží v rámci záruky. Prodávající dodal rozsáhlé průmyslové technologie – větrné generátory včetně příslušenství. Ukázalo se, že některé lopatky těchto zařízení trpí skrytými vadami, které bylo nutné opravit. Oprava byla složitá nejen technologicky, ale i logisticky, neboť prodávajícím byla společnost usazená v Indii a generátory již byly nainstalovány na území Portugalska. Strany se dohodly, že z operativních důvodů tak bude oprava provedená zákazníkem – s pomocí dílů, které mu zašle indický dodavatel, a s pomocí materiálu, který si zajistí sám a za pomoci vlastních subdodavatelů. Pro tyto účely uzavřely smlouvu o poskytnutí služeb (Service Agreement), která zavazovala zákazníka náklady na opravy evidovat a průběžně přeúčtovávat dodavateli, a to v poměru jedna ku jedné bez jakékoli marže. Zákazník vystavil faktury, které nazval poněkud záhadně „vrubopisy“, na nichž vždy uvedl více či méně podivné popisy, jako například „Hlášení vad“, nebo „Odstranění vad listů“, nebo „Náklady na odstranění vad listů“.

 

Zákazník příslušné částky účtoval bez DPH. Argumentoval, že jde o pouhou kompenzaci nákladů na záruční opravu, kterou z operativních důvodů provedl sám. Apeloval na to, že z jeho pohledu nejde o výkon ekonomické činnosti, ale o pouhou sanaci jeho výdajů, které vynaložil bez úmyslu dosáhnout zisk. Finanční úřad však tvrdil, že ve skutečnosti poskytl zákazník službu, kterou si u něj dodavatel technologií objednal, a že za ni účtuje smluvní odměnu, která by měla být navýšena o DPH. Vystavené vrubopisy bez DPH dráždily finanční úřad natolik, že se případ přes soustavu portugalských soudů dostal až na stůl soudcům v Bruselu.

 

Ti v případu měli jasno celkem rychle. Opřeli se očividně hlavně o to, že strany uzavřely smlouvu o poskytnutí služeb. To, jak se zdá, bylo opravdu rozhodující. Zákazník na základě takové smlouvy s dodavatelem tak dle jejich názoru poskytl dodavateli službu v postavení osoby povinné k dani, kdy jednal sám za sebe na vlastní účet. Připomenuli, že nedosažení zisku nehraje roli, vždyť takové pravidlo vyplývá už z předchozí bohaté judikatury Soudního dvora. Jejich závěr tedy byl: přijatá úplata dani podléhá, a to proto, že došlo ke směně dvou užitků. Zákazník získal úplatu a indický dodavatel technologie konzumoval službu, kterou potřeboval pro splnění svých závazků vyplývajících ze záruky.

 

Možná to je závěr správný. Možná nelze vyloučit, že dodavatel zboží, který má povinnost provést záruční opravu, si objedná na tuto opravu příslušného zákazníka. Ostatně toto se v praxi běžně děje i v České republice a poučenější plátci daně příslušné náklady vyúčtovávají s DPH. Ovšem Soudní dvůr zašel ve svém zhodnocení situace za jistou hranici představivosti konstatováním, které v plném znění naleznete v bodu 64 rozsudku a které zde volně ocituji:

 

Okolnost, že protihodnota za poskytnutí služeb měla podobu vrubopisů, nebrání tomu, aby byla považována za odměnu směrnice o DPH. Pro účely určení úplatné povahy poskytnutí služby není relevantní skutečnost, že taková odměna nemá formu platby nebo úhrady určitých výdajů.

 

No páni! Tohle konstatování je vážně úplně absurdní! Až člověk pochybuje o svéprávnosti soudců. Jak si asi představují to, že odměna má podobu vrubopisů? Cožpak tady nešlo o vyúčtování na základě nichž, dodavatel platil? Na základě nichž prostě poslal peníze? Taková odměna nemá formu platby, jak se nám snaží soudci podsunout?!

 

Anebo… možná, je to jen další střípek do popisu situace, o níž asi ví soudci víc než my. Možná, že bychom se měli zeptat, co vlastně znamená, že portugalský zákazník vyúčtovával služby formou vrubopisů. To je vskutku zvláštní koncept, že?

 

Mám přitom nápad, jak tu šmodrchanici rozplést. Možná, že ve skutečnosti se strany dohodly, že zákazník opravu provede sám a dostane od dodavatele slevu na dodané zboží ve výši nákladů na opravu. Jen na tu slevu nebude vystaven dobropis dodavatelem, ale naopak zákazník vystaví … vrubopis!

 

Což je to avizované překvapení. Zákazník se domluví s dodavatelem, že vadné zboží nebude složitě někam zasílat, ale že opravu si provede sám. Požaduje-li slevu, pak ta je pohledem Soudního dvora hodnotou, která představuje úplatu za služby. Podivný, leč asi pravděpodobný závěr toho, co se nám pokusil sdělit Soudní dvůr.

 

 

Kontrolní otázky:

1. Lze kompenzaci nákladů chápat jako finanční plnění mimo předmět daně?

Samozřejmě, že ano. Ovšem v situaci, kdy se dvě strany dohodnou na plnění za úplatu ve výši kompenzující náklady, pak jde o plnění, které mimo předmět není.

 

2. Je možné, aby v rámci záruky zákazník vadné zboží opravil pro dodavatele?

Je to zvláštní, ale asi to lze. Soudní dvůr každopádně popsal, že v takové situaci je tato služba předmětem daně.

 

3. Poskytne-li dodavatel za opravu provedenou zákazníkem slevu z původní ceny vadného zboží, jde i zde o službu opravy, která je předmětem daně?

Asi ano. Přinejmenším tedy vyjádření Soudního dvora svádí k tomu, že slevu lze považovat za hodnotu odměny za službu opravy.