Spor, který byl nakonec řešen až před Soudním dvorem v rámci případu C-80/20 Wilo Salmson France, se týkal postupu, který byl implementován do českého zákona o DPH prostřednictvím paragrafů 82 a následujících. Tedy procesu mezinárodního vracení DPH. V roce 2012 byla vystavena faktura, která ovšem neměla veškeré náležitosti dle evropské směrnice o DPH. Její příjemce si na základě ní požádal o vrácení DPH, žádost však byla zamítnuta. Po určitých tahanicích se správcem daně se žadatel rozhodl, že bude lepší požádat svého dodavatele o vystavení faktury nové, která již bude bezvadná, a kterou by tedy správce daně již měl akceptovat. Dodavatel mu vyhověl, vystornoval původní fakturu a vystavil novou, konečně správně. Společnost Wilo Salmson France podala žádost o vratku daně znovu. Jenže ke stornu a vystavení došlo až po několika letech, což byl malér, protože lhůta pro podání žádosti o vratku DPH za rok 2012 skončila již 30. září 2013.

 

Generální advokát Soudního dvora přišel se zajímavou teorií, u nás zcela nevídanou. Dovodil ze starší judikatury Soudního dvora, že faktura pro účely DPH musí bezpodmínečně obsahovat alespoň údaje o poskytovateli, příjemci plnění, o předmětu plnění a ceně. Samostatně na ní musí být vyčíslena DPH. Jestliže něco z takových náležitostí chybí, nepředstavuje podle něj daný dokument fakturu pro účely DPH. Tuto myšlenku o určitém minimálním obsahu faktury pak propojil s několika dalšími pravidly vyplývajícími z judikatury SDEU. Zaprvé, že fyzické obdržení faktury je nutné pro uplatnění nároku na odpočet daně. Zadruhé, že toto platí shodně i pro proces vracení DPH. Zatřetí, že lhůta pro uplatnění odpočtu daně nesmí uplynout před samotným obdržením; což znamená, že její počátek musí být nastaven na den, kdy zákazník fakturu obdržel. Začtvrté, že i toto pravidlo se analogicky použije i pro proces vracení daně.

 

Generálnímu advokátovi se pak skládačka sestavila už jednoduše. Jestliže byla v roce 2012 vystavena faktura odpovídající požadavkům evropské směrnice, pak v roce 2015 je pozdě na to žádat o vrácení DPH z plnění pořízeného v roce 2012. Jestliže však původní faktura neobsahovala některou z nutných náležitostí (údaje o poskytovateli, příjemci plnění, předmětu plnění, ceně a DPH), rozběhla se lhůta pro vrácení daně z tohoto plnění až přijetím dokumentu s takovými náležitostmi, tedy v roce 2015. Žadatel by v prodlení nebyl.

 

Prostou logiku generálního advokáta bohužel narušil Soudní dvůr. Souhlasil v principu se všemi tezemi. Až na jednu jedinou, která ovšem jako důležité pojivo držela názor generálního advokáta pohromadě. Pravděpodobně z obavy, aby příliš nezasáhl do podoby faktury, se vyhnul pozitivnímu popisu náležitostí a zvolil negativní a současně relativní vymezení. Určil, že (cituji): „Určitý dokument nepředstavuje fakturu pouze tehdy, je-li stižen takovými vadami, které neumožňují vnitrostátnímu daňovému orgánu získat údaje nezbytné k odůvodnění žádosti o vrácení daně“. Jinými slovy tedy platí, že v praxi bude každý žadatel o vrácení DPH nebo jejího odpočtu čelit svévoli správce daně. Ten bude tvrdit to, co se mu zrovna bude hodit. Faktura mu umožnila získat údaje nezbytné k odůvodnění žádosti, pokud bude spor o propadnutou lhůtu.  Faktura mu neumožnila získat údaje nezbytné k odůvodnění žádosti, jako například to, kdo je skutečným dodavatelem, pokud bude spor o nárok na odpočet daně. Půjde o hru, kterou si rozehraje správce daně podle svých not, protože logicky je to on, kdo posuzuje, co mu stačí a co ne. Musí si pouze ohlídat, aby nevybočil do zcela absurdních tvrzení, ale aby „vyhmátl“ tu správnou uvěřitelnou pochybnost.

 

Přečtu tu větu vyřknutou Soudním dvorem ještě jednou: „Určitý dokument nepředstavuje fakturu pouze tehdy, je-li stižen takovými vadami, které neumožňují vnitrostátnímu daňovému orgánu získat údaje nezbytné k odůvodnění žádosti o vrácení daně“. Pozorného posluchače možná zarazilo i to, že se v ní hovoří o odůvodnění žádosti dokladem. Tuto myšlenku nelze vůbec naroubovat do českého legislativního prostředí. Dokladem se přeci neodůvodňuje. Dokladem se pouze prokazuje, a to v prvotní fázi vyměřovacího řízení. Má-li správce daně pochybnosti o správnosti takového dokladu, pak v dalších fázích řízení k takovému důkaznímu prostředku musí plátce daně snést řadu dalších důkazních materiálů, aby odůvodnil svou žádost o vrácení DPH.

 

Soudní dvůr tak svůj názor vyslovil již tradičně natolik odtrženě od reality, že namísto kýženého nastavení pravidel tak, aby byla v praxi použitelná, dosáhl výsledku právě opačného. Myslím, že spravedlnost a jednotný přístup v aplikaci DPH se opět odkládá. Ale alespoň víme, že počátek lhůty pro nárok na odpočet daně, případně vrácení daně, nastává až dnem přijetí daňového dokladu.

 

Kontrolní otázky:

1. Je dle evropské směrnice o DPH možné bránit nároku na odpočet daně, pokud faktura nemá veškeré náležitosti touto směrnicí požadované?

Ano, je to možné. Ovšem v současné době je obtížné určit, která z náležitostí to je, protože Soudní dvůr zvolil velmi plastickou definici faktury bez jasných hranic.

 

2. Vzniká nárok na odpočet daně, pokud není konkrétně vyčíslena na faktuře, respektive daňovém dokladu?

Názor generálního advokáta, který nárok znemožnil, byl Soudním dvorem překonán. Je tak možné, že nárok na odpočet daně vzniká i v takové situaci.

 

3. Je možné aplikovat tříletou lhůtu pro uplatnění nároku na odpočet, která začne běžet dnem uskutečnění zdanitelného plnění?

Tříletou lhůtu pro uplatnění odpočtu daně je možné v českém zákoně o DPH stanovit. Nicméně neměla by se rozbíhat dnem uskutečnění zdanitelného plnění.