Spor se týkal přeshraničního poskytování služeb mezi společnostmi z jediné podnikatelské skupiny. V Německu založená společnost Berlin Chemie vlastnila prostřednictvím své dceřiné společnosti rumunskou společnost, kterou fakticky ovládala, využívala ji plně pro své potřeby a byla jejím jediným zákazníkem. Služeb, které od vnučky pořizovala, bylo několik typů, přitom základním prvkem byla marketingová podpora prodeje zboží, které německá společnost v Rumunsku prodávala svým odběratelům. Protože šlo o farmaceutické zboží, vnučka současně pomáhala se získáváním registračních povolení pro rumunský trh.

 

Rumunská společnost své služby fakturovala bez rumunské DPH, společnost Berlin Chemie samovyměřovala německou daň. Rumunský správce daně však přišel s tvrzením, že rumunská DPH měla být poskytovatelem služeb fakturována, protože vnučka ve skutečnosti představuje stálou provozovnu společnosti Berlin Chemie.  

 

Soudní dvůr připomenul, že provozovna se obecně vyznačuje dostatečnou úrovní stálosti a vhodnou strukturou z hlediska technických a lidských zdrojů. Přitom není vyžadováno, aby šlo o zdroje vlastní. Dle soudu je pouze nutné, aby určitá osoba povinná k dani mohla s těmito lidskými a technickými zdroji disponovat, jako by byly její vlastní - například na základě smlouvy o poskytování služeb nebo nájemní smlouvy, která nemůže být vypovězena v krátké výpovědní lhůtě a která fakticky předává osobě povinné k dani tyto zdroje k dispozici. Připustil, že pokud lidské a technické zdroje rumunské společnosti jsou využívány společností Berlin Chemie, může rumunská společnost skutečně představovat přijímající stálou provozovnu pro účely DPH. Nicméně, pokud jde o marketingové a administrativní služby, vyloučil, že by rumunská společnost takovou provozovnu mohla představovat. Vysvětlil to tím, že tytéž zdroje nemohou být využívány zároveň k poskytování i k přijímání týchž služeb. Nakonec jako příjemce marketingových a administrativních služeb poskytovaných rumunskou společností označil sídlo německé společnosti. Soudní dvůr tak odmítl, že by z předmětných služeb bylo potřeba odvádět rumunskou DPH.

 

Závěr je samozřejmě logický. Rumunská společnost skutečně nemůže být poskytovatelem a příjemcem týchž služeb současně. Jestli chtěl něco takového rumunský správce daně tvrdit, pak by mohl aspirovat na nejhloupějšího úředníka v zemi. Jenže vsadím se, že to všechno mohlo být docela jinak. Věřím, že došlo k dezinterpretaci podstaty toho, o čem se strany dohadovaly. Podle mne skutečnou podstatou tvrzení rumunského správce daně bylo, že vnučka přidělila vlastní zaměstnance k výkonu práce pro společnost Berlin Chemie a exkluzivně jí umožnila využívat i své technické zdroje. Čili, že šlo o situaci, ve které vnučka neposkytovala služby marketingu a administrativní služby, ale fungovala spíše jako pracovní agentura, která dala k dispozici zdroje vhodné k vyžadovaným aktivitám. Vůbec se tak nedivím tomu, že rumunský správce daně apeloval na zdanění rumunskou DPH. Jenže spor se postupně odklonil od své původní podoby a případ - nejspíše zcela nesprávně - dopadl ve prospěch daňového subjektu.

 

Ačkoli stačilo pouze připomenout zjevný fakt, že tytéž zdroje nemohou být využívány zároveň k poskytování i k přijímání týchž služeb, sám Soudní dvůr asi nevěděl přesně, v jaké šíři má případ komentovat. Tak raději poměrně důkladně popsal koncept provozovny. A právě to z případu C-333/20 Berlin Chemie činí poměrně zajímavé rozhodnutí, které bude jistě formovat další komentáře Soudního dvora k problematice provozoven z pohledu DPH. Víme, že dceřiná (respektive vnučkovská) společnost klidně může být přijímající provozovnou. Víme, že záleží na tom, v jakém časovém rámci lze vypovědět smlouvy, na základě nichž disponuje určitý subjekt s materiálními a lidskými zdroji v jiném členském státě. A víme, že tyto zdroje vůbec nemusí být vlastní. To je určitě posun oproti předchozí judikatuře Soudního dvora.

 

A co jsme věděli a jen to naše přesvědčení utvrdilo? To, že výklad evropského práva občas funguje nevypočitatelně. Jako tichá pošta, kdy se jedno slovo postupně promění ve slova jiná.

 

Kontrolní otázky:

1. Musí být pro vznik stálé provozovny pronajata v jiném státě kancelář?

Vůbec nemusí. Nejenže není pro vznik stálé provozovny nutná existence nájemní smlouvy, ale technické zdroje mohou mít i jinou podobu než kancelář.

 

2. Může být dceřiná společnost provozovnou své mateřské společnosti?

Ano, Soudní dvůr to připouští. Definici provozovny může naplnit i právně samostatná dceřiná společnost.

 

3. Může provozovna vzniknout pouhým přidělením zaměstnanců k výkonu práce jiné osobě?

Velmi pravděpodobně ano. Ekonomický zaměstnavatel s pracovníky fakticky disponuje a těžko by kromě těchto lidských zdrojů neměl k dispozici současně i zdroje technické. Zásadní je to, v jakém časovém horizontu je s těmito zdroji nakládáno.