Nákup zboží od společnosti v úpadku
V dnešním díle si představíme případ C-227/21 HA.EN., který se týká otázky, kdy správce daně nemůže odejmout nárok na odpočet daně a kdy naopak ano. Je to čtení nejen poučné, ale i lehce beletristické a zábavné. Samotná zápletka spočívá v tom, že pořízení zboží od společnosti, která se nachází ve finančních potížích, je v Litvě obecně vnímáno jako daňový podvod či zneužití práva. A jen z toho důvodu je odpírán nárok na odpočet daně. Jde již na první pohled o názor podivný, člověka při čtení skutečně zajímá, jak takový přístup zhodnotí Soudní dvůr EU.
Na začátku příběhu stojí banka, která poskytuje klientovi úvěr na výstavbu nemovitosti. Z důvodu zaručení jeho splácení je zřízeno zástavní právo ve prospěch banky k pozemku klienta.
Ubíhá několik let a na scénu se dostává společnost HA.EN., která přebírá od banky na základě smlouvy o postoupení pohledávky všechny peněžní pohledávky vyplývající z úvěrové smlouvy uzavřené mezi touto bankou a klientem, včetně smluvního zástavního práva. Společnost HA.EN. mimo jiné potvrzuje, že se seznámila s hospodářskou a finanční situací, jakož i právním postavením klienta, a že si je vědoma skutečnosti, že klient je v platební neschopnosti a bylo vůči němu zahájeno insolvenční řízení.
Děj pokračuje tím, že nemovitosti jsou následně předmětem nuceného prodeje formou veřejné dražby. Ta nicméně není úspěšná, společnost HA.EN. tak částečně uspokojuje svou pohledávku vůči klientovi tak, že od něj za úplatu koupí některé zastavené nemovitosti. Svůj závazek pak započte na úhradu dluhu.
V dalším dějství klient vystavuje daňový doklad, na kterém uvádí DPH. Tuto daň přizná, nicméně z důvodu své platební neschopnosti neodvede. Společnost HA.EN si však nárok na odpočet této daně uplatňuje, což vyvolává v litevském finanční úředníkovi potřebu nárok na odpočet rozporovat. Neohlíží se na nic a uplatněnou daň jednoduše doměří, protože už mnoho let moc dobře ví to, co vy jste se, milí posluchači, dozvěděli teprve před minutou: že pořízení zboží od společnosti, která se nachází ve finančních potížích, je podvod a zneužití práva! Společnost HA.EN. není v dobré vyjednávací pozici, sama přiznává, že věděla, že dlužník nebude schopen odvést příslušnou DPH z prodeje...
…jenže zvrat přináší Soudní dvůr EU, který názor finančního úřadu odmítá. Uvádí, že cílem systému odpočtů dle evropské směrnice o DPH je zcela sejmout z podnikatele zatížení DPH, přitom nijak nevadí, že dodavatel zboží neodvedl DPH splatnou z těchto prodejů do státního rozpočtu. Soudní dvůr připouští, že v případě podvodů a v situacích zneužití práva by tomu mohlo být jinak. Ale sděluje litevskému správci daně, že pokud prodávající řádně splnil svou povinnost podat přiznání k DPH, tak samotné neuhrazení řádně přiznané DPH není podvodným jednáním. Pokud jde o otázku aplikace doktríny zneužití práva, k ní Soudní dvůr vysvětluje, proč se v daném případě rovněž nepoužije. Nákup zboží nebyl čistě vykonstruovanou transakcí s cílem získat daňovou výhodu nezamýšlenou evropskou směrnicí o DPH, ale šlo o reálný byznys. V principu není dle názoru soudu naplněno ani jedno z kritérií, jimiž se zneužití práva vyznačuje.
Další výtka soudu adresovaná litevskému správci daně, že svým přístupem omezuje a pokřivuje volný trh, je trefná. Nákupy od osoby v úpadku by se v principu běžně prodražovaly o DPH a nikdo by od ní tedy raději nic nekupoval. To odporuje systému DPH, který nemá podnikatele v zásadě nijak zatížit a má být nákladem až pro finálního spotřebitele.
Zkrátka litevský finančák prohrál. Myslíte si, že české daňové orgány s podobnými názory, jaké zastávali jejich litevští kolegové, v minulosti ještě nikdy nepřišly? Samozřejmě, že přišly! Jen je uplatňovaly v jiné oblasti daně z přidané hodnoty, a to konkrétně v oblasti úpravy ručení za DPH neodvedenou dodavatelem. Zákon zdánlivě umožňuje v § 109 možnost požadovat daň neuhrazenou dodavatelem po odběrateli, pokud se dodavatel zdanitelného plnění nacházel v insolvenci. Přesvědčit správce daně o tom, že ve skutečnosti nelze takto § 109 zákona o DPH vykládat, nebylo nikdy jednoduché. Judikát C-227/21 HA.EN. by v tom teď mohl pomoci, jakkoli byl o odpočtu daně jako takovém, nikoli o ručení za daň. Argumentace Soudního dvora EU je totiž i zde nečekaně trefná – těžko vyžadovat ručení za DPH vlastně jen proto, že plátce kupuje od dodavatele v insolvenci, protože i to by vedlo k nerovnosti na trhu.
Kontrolní otázky:
- Může být nárok na odpočet daně někdy omezen, když daň z přidaného hodnoty nesmí zatížit podnikatele?
Zcela určitě může. Jde však o výjimky. Musí jít o podvod nebo o situaci zneužití práva. Samozřejmě, že dalším důvodem může být absence řádného daňového dokladu, uběhnutí prekluzivní lhůty pro uplatnění odpočtu, to jsou však důvody spíše procesní než hmotněprávní.
- Jde o podvod, když není DPH uhrazena dodavatelem?
Samotné neuhrazení není podvod, jestliže daň byla řádně přiznána správci daně.
- Lze ručit za DPH neodvedenou dodavatelem, který je v insolvenci?
Český zákon o DPH k tomu prostor nedává. Je otázkou, zda by Soudní dvůr EU takovou možnost nepřipustil na bázi evropské směrnice o DPH. Ovšem u plnění pořízeného od dodavatele v insolvenci se pro odepření nároku na odpočet daně nevyslovil. Spíše by tedy podobný postoj zaujal i v oblasti ručení.