Není snad v poslední době judikát, který by se nedotknul základních principů DPH a který by je rovnou neobrátil vzhůru nohama. Řada tentokrát došla na pravidlo, podle něhož osoba, která nesprávně uvede daň na faktuře, musí tuto částku odvést správci daně. Proč takové pravidlo máme? Protože jedině tak se dá předejít výpadku příjmů státního rozpočtu. Ztráta daňových příjmů rozpočtu by totiž vznikla, kdyby si onu DPH někdo uplatnil, přestože mu nárok na odpočet daně vůbec nevzniká. Jak Soudní dvůr EU vysvětlil již několikrát, není totiž v silách správce daně uhlídat všechny, kteří si nárokují DPH na vstupu, a právě proto tak nutně musí automaticky vzniknout povinnost odvodu daně každému, kdo nesprávně vystaví doklad s DPH a pustí jej do oběhu. Když se takový doklad nakonec třeba i po delším putování dostane k někomu, kdo jej použije ve svém účetnictví, systém výběru daně se vlastně bezbolestně ošetří sám.

To je prosím pravidlo, které vyplývá z evropské směrnice o DPH a bylo i poctivě implementované do českého zákona o DPH. A rovněž toto pravidlo bylo okomentováno Soudním dvorem EU z tolika stran, že na něm snad nešlo najít nic nového. Ovšem po prosincovém rozhodnutí ve věci C-378/21 P GmbH se opět ukázalo, že něco jako pravidlo ve světě DPH neexistuje. Vše lze vždy stočit jinam, jiným směrem, s jinými výsledky.

V nejnovějším případu šlo o spor mezi rakouskou společností P provozující golfové hřiště a jejím správcem daně ve věci opravy sazby DPH. Společnost P totiž dlouhodobě vystavovala návštěvníkům, kteří si přišli zahrát golf, zjednodušené daňové doklady, na které uváděla DPH odpovídající 20% standardní sazbě daně. Poté, co se ukázalo, že ve skutečnosti služba poskytovaná společností podléhá snížené 13% sazbě daně, domáhala se společnost možnosti rozdíl daňových sazeb opravit a nechat si tak 7 % ceny vyplatit zpět správcem daně. Jenže to byl malér. Opravit DPH uvedenou na daňovém dokladu podle rakouského zákona o DPH vyžadovalo doručit opravný doklad původnímu příjemci. A jak to udělat, když takových dokladů jen za jediný rok vystavila společnost P přes dvacet tisíc?

Praktické obtíže s provedením opravy způsobem, který vyžadoval rakouský zákon o DPH, byly vskutku zásadní. Nejenže dokladů bylo obrovské množství, ale zákazníky společnosti P byli většinou koneční spotřebitelé. Tedy osoby, které společnost neuměla řádně identifikovat.

Nicméně nakonec se právě z této nepříjemnosti zrodila myšlenka, jak by se s opravou snad šlo vypořádat. Společnost přišla s troufalým tvrzením, že vlastně neexistuje nebezpečí ztráty daňových příjmů, protože příjemci služeb jsou koneční spotřebitelé, kteří nemají nárok na odpočet daně. Vy už, milí posluchači, víte, že s takovým nápadem se daleko dostat nemohla. Je přece jedno, komu se doklad předá. Ve finále může skončit v rukách někoho nepoctivého, kdo jej použije ve svém daňovém přiznání.

Jenže chyba lávky! Soudci myšlenku společnosti P potvrdili. Rozhodli, že díky tomu, že společnost P doklady vystavovala pouze a jen konečným spotřebitelům, není potřeba dodržet pravidla pro opravu vyplývající z legislativy týkající se DPH, protože primárně nikdy ani nevznikla povinnost takovou částku správci daně uhradit. 7 % ceny, o které společnost P tak stála, jí jednoduše musí správce daně bez dalšího vrátit. Co na tom, že tím popřeli stabilní rozhodovací praxi? Na to se u Soudního dvora zase až tak nehraje – pokud něco dnes platí, tak zítra to již platit nemusí. Však i proto je naprosto klíčové neustále sledovat judikaturu Soudního dvora a přizpůsobovat se jejímu vývoji.

Praktické uplatnění případu C-378/21 P GmbH samozřejmě pokulhává. Těžko bude ve větší míře nastávat podobná situace, a ještě obtížněji bude někdo schopen doložit správci daně, které osoby, jimž byly vystavovány daňové doklady, jsou naprosto bez jakýchkoli pochyb koneční spotřebitelé. Ostatně lze se těžko domnívat, že společnost P svůj spor dovede ke zdárnému konci. I ona narazí – nebude schopna určit status každého konkrétního zákazníka, a tím se dostane do slepé uličky.

Ale co třeba doklady vystavené s chybnou DPH obcím, organizačním složkám státu, krajům a vůbec obecně řečeno jakékoli veřejnoprávní instituci? Ty jsou často prokazatelně v postavení konečného spotřebitele, a tedy v takovém případě by současný judikát uplatnění nalézt mohl.

 

Kontrolní otázky:

1.      Je dle evropské směrnice o DPH nutné odvést částku, která je uvedená jako daň na daňovém dokladu?

Principiálně ano, ledaže by byl doklad vystaven konečnému spotřebiteli. To přitom samozřejmě může být obtížné prokázat.

 

2.      Vzniká nárok na odpočet této částky označené jako DPH, která byla na dokladu uvedena špatně, tj. v rozporu s předpisy týkajícími se DPH?

Odpověď z článku přímo nevyplývá, lze ji však nepřímo dovodit. Nárok na odpočet částky, která byla uplatněna v rozporu s předpisy týkajícími se DPH, rozhodně není. A to ačkoli je tato částka označena jako daň a je nutné ji odvést vystavovatelem daňového dokladu.

 

3.      Jakou podobu má mít doklad, aby přidáním částky označené jako DPH již mohla vzniknout povinnost jejího uhrazení?

Na toto odpověď z článku nevyplývá vůbec. A nejen to, ona nevyplývá ani z evropské směrnice o DPH, ani z českého zákona o DPH. Jisté je, že uvést na prázdný papír text „DPH 5 000 Kč“ ještě k nutnosti zaplatit správci daně částku 5 000 Kč nevede. To si snad můžeme troufnout tvrdit.