Rok 2023 nepřinesl prozatím žádné zásadní rozhodnutí Soudního dvora, proto se v tomto podcastu budeme věnovat stanovisku generálního advokáta Soudního dvora ve věci C-677/21 Fluvius Antwerpen. To má totiž potenciál změnit přístup ke zdaňování transakcí, které nejsou provedeny konsensuálně. Mám na mysli například krádeže zboží ze skladu nebo také jakékoli neoprávněné čerpání služeb, jako je třeba jízda načerno. Ale může jít i o určitou kombinaci – jejím ukázkovým příkladem jsou neoprávněné odběry elektrické energie. Ta je považovaná z pohledu DPH za zboží, leč v principu je nehmotná a její čerpání připomíná konzumaci služby.

V případu Fluvius Antwerpen se generální advokát zabýval právě odběrem elektřiny ze sítě bez smlouvy s řádným dodavatelem. Šlo o holandský případ a tamní legislativa značně připomíná českou právní úpravu. Za prvé holandské zákony přiznávají poškozené osobě nárok na kompenzaci. Za poškozeného považují provozovatele distribuční soustavy a zakládají nárok na odškodné ve výši ceny energie stanovené náhradním způsobem – to znamená stanovené tabulkově, a nikoli smluvně. Odškodné je pak povinna uhradit osoba, která se deliktního jednání dopustila. Nepředstavujte si ale rovnou nějakého otrlého zloděje, ve skutečnosti jde o osobu, která třeba bez vlastního přičinění přišla o zasmluvněného dodavatele energie, a nepodařilo se jí uzavřít smlouvu s jiným řádným dodavatelem. Dodávky elektřiny nejsou přerušeny, legislativa jen za dodavatele „úředně“ označuje náhradní osobu.

Vzpomínáte ještě na Moravia Energy? Na dodavatele poslední instance? Tak to je víceméně ono. Nelze očekávat, že právní konstrukce je v České republice do detailu identická, nicméně podstata je podobná. Do určité míry se zaručené odběry elektřiny v případě potřeby právně legitimizují. Způsob určení ceny je už jen technikálie.

V případu posuzovaném generálním advokátem bylo distributorem elektřiny za tím účelem založené sdružení několika obcí, které mělo právní subjektivitu. K vyúčtování odškodného tímto sdružením došlo poté, co se zjistilo, že v místní síti dochází k neoprávněnému odběru a byl identifikován příslušný odběratel. Jediná nejasná věc spočívala v tom, zda kompenzace podléhá dani z přidané hodnoty.

Generální advokát tuto otázku posoudil ze čtyř perspektiv. Nejprve se zaměřil na to, zda jde principiálně o dodání zboží za úplatu. Podle jeho názoru finanční prostředky vynaložené konečným spotřebitelem na konzumaci spotřebního zboží musí být v principu zdaněny vždy, když lze spotřebitelův prospěch dát do souvislosti s výší úplaty. To zde nastává, vždyť množství neoprávněně odebrané elektřiny má zcela přímou souvislost s požadovanou kompenzací. Není dle názoru generálního advokáta relevantní, zda ke spotřebě došlo v rozporu s právem a popřípadě bez vědomí, nebo dokonce proti vůli poskytovatele plnění.

Toto však musí současně nastat v rámci právního vztahu. To byla druhá oblast, kterou generální advokát vyložil, a to velmi široce. Nemusí se jednat právě o „běžný“ smluvní vztah, může jít o vztah založený zákonem, nebo dokonce i o vztah založený na základě slibu. Vznik právního vztahu mezi sdružením a odběratelem tedy podle generálního advokáta vznikl.

Do třetice generální advokát přezkoumal, zda by se na tuto událost nedalo nahlížet jako na mimořádnost, která vystupuje z rámce ekonomické činnosti sdružení a která by pak z toho důvodu nemusela být zdanitelná. I zde jeho závěry vyústily ve zdanění zjištěných odběrů. Připomenul k tomu, že provozovatel distribuční soustavy nese riziko ztráty elektřiny v síti, proto u něj dochází k naplnění typického podnikatelského rizika, a jde tak o ekonomickou činnost. Na první pohled poněkud oslí můstek, ovšem lze jistě souhlasit s generálním advokátem v tom, že ztráty v síti jsou neoddělitelně spojeny s provozováním sítě a nedává tedy smysl je uměle oddělovat.

Za čtvrté bylo potřeba vypořádat se s tím, že transakce byla provedena sdružením obcí. To evokovalo možnost, že jde ve skutečnosti o činnost prováděnou veřejnoprávním subjektem, která může být zákonem výslovně postavena mimo předmět DPH. Generální advokát shrnul, že definiční požadavky, které musí veřejnoprávní subjekt splnit, jsou judikaturou Soudního dvora formulovány natolik přísně, že v případě sdružení založeného dle soukromého práva vlastně nemohou být nikdy naplněny.

Nemám v úmyslu oponovat generálnímu advokátovi v jeho závěrech. Jen mi připadá, že se k nim dopracoval prostřednictvím takové argumentace, která umožňuje zdanit jakékoli transakce, u nichž je legislativně dána povinnost hradit kompenzaci. Co třeba v úvodu zmiňovaná krádež zboží ze skladu? Co když bude pachatel po určité době dostižen, usvědčen a odsouzen k náhradě škody? Budeme i zde odvádět DPH? S tím bych se s ohledem na to, co vím o principech DPH, dokázal smířit jen těžko. Doufám, že Soudní dvůr věc vysvětlí tak, aby jeho argumentace měla jen úzký dosah dopadající na neoprávněné odběry energie ze sítě, které jsou zákonem předjímány.

 

Kontrolní otázky:

1. Považuje se neoprávněný odběr elektřiny v ČR za zdanitelné plnění?

Z článku lze kladnou odpověď odhadnout. Ovšem to, že se neoprávněný odběr elektřiny v ČR považuje za zdanitelné plnění, vyplývá jasně z informace české finanční správy zveřejněné na jejím webu.

 

2. Podléhá částka dobrovolně vhozená do klobouku pouličnímu umělci dani z přidané hodnoty?

Možná máte snahu přemýšlet o tomto problému z perspektivy volného smluvního vztahu a možná jste došli k závěru, že takové částky dani podléhají. Ovšem není tomu tak, absentuje zde přímá souvislost mezi rozsahem konzumace hudebního výstupu a platbou – korelace neexistuje vůbec žádná.

 

3. Mají se raději hmotné krádeže či neoprávněná spotřeba služeb zdaňovat DPH?

Vyčkal bych na rozhodnutí Soudního dvora. Dnes opravdu nic nevede jednoznačně k tomu, že by měly DPH podléhat i krádeže zboží nebo jakékoli neoprávněné odběry služeb.