Rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-282/22 Dyrektor Krajowej Informacji Skarbowej se týká toho, zda mají být plnění uskutečňovaná na dobíjecích stanicích pro elektromobily kvalifikována jako dodání zboží nebo jako poskytnutí služby. Proč by mělo jít o dodání zboží? Protože elektřina je pro účely DPH za zboží považována. To byl zásadní argument jedné stran sporu. Prozradím, že Soudní dvůr se k tomuto názoru nakonec i přiklonil. Ovšem určitě je zajímavé poslechnout si i to, proč se druhá strana sporu naopak domnívala, že by mělo jít o poskytování služeb. Dala dohromady opravdu hezkou řádku podnětných nápadů.

Primárně namítala, že elektřina jako taková nebyla tím jediným, co je prostřednictvím dobíjecích stanic pro elektromobily poskytováno. Většinou šlo o celou sadu provázaných či na sebe navazujících transakcí, mezi jinými především online vyhledání rychlonabíjecích stanic. Zákazník si mohl potřebné místo a kapacitu zarezervovat. Měl možnost používat elektronickou peněženku k provádění plateb za nabíjení a vyhledávat v historii provedených transakcí. To vše jsou služby a je jich opravdu dost na to, aby se jako služba mohlo vnímat celé nabíjení.

Dalším argumentem bylo to, že cena je běžně stanovena na časové bázi. Přistavíte auto na hodinu u stojanu s nabíječkou a uhradíte parkovné. To zní opravdu spíš jako poskytnutí služby! Přidá-li se ještě to, že při překročení doby nabíjení se sice vypne přívod elektřiny, ale parkovné je účtováno dále, pak by mnozí pro službu ruku jistě zvedli.

Těžko pak šlo přehlédnout i další poměrně pádný důvod, proč by mělo jít o službu. Podle předkládajícího soudu, který dané téma otevřel před Soudním dvorem Evropské unie, vlastně není pro zákazníka klíčové získat elektřinu, tedy zboží, neboť tu si přece může načerpat doma v garáži. Co se však zdálo polskému soudu jako zásadní, byl efektivní způsob tohoto odběru. Konkrétně možnost vyhledání s jeho vozem kompatibilní a dostatečně kapacitní nabíjecí stanice se opravdu jeví jako důležité! Pokud vyhledávač v mobilu umožňuje vyfiltrovat jen vysokokapacitní stanice v okolí, o službě to hodně napovídá.

Přesvědčivě také vyznívalo to, že evropské právo o dobíjení elektromobilů dokonce jako o službě hovoří. Jde konkrétně o směrnici Rady 2014/94 z roku 2014, která upravuje pravidla pro zavedení infrastruktury pro alternativní paliva a která tvrdí, že: „provozovatelům dobíjecích stanic je povoleno poskytovat na smluvním základě zákazníkům služby dobíjení elektrických vozidel, a to i jménem a na účet jiných poskytovatelů služeb.“

Až na to, že Soudní dvůr nic z toho nepřesvědčilo. Dlouho neváhal a určil, že plnění spočívající v zajištění přívodu elektřiny do elektrického vozidla představuje dodání zboží. Jde totiž dle jeho názoru o plnění, které dodává celkové transakci její charakter. Poskytnutí přístupu k nabíjecí stanici představuje irelevantní prvek, protože ve skutečnosti jakýkoli prodej zboží potřebuje určité zázemí. Kdybych měl vymyslet odpovídající srovnání, je jím asi chlazení regálů se zmrzlinou v supermarketu. Jakkoli je zásadní, nečiní z prodeje zmrzliny službu.

Současně soud připustil, že poskytnutí technické podpory a digitálních aplikací sice může být pro řidiče potřebné, není však samo o sobě cílem, ale prostředkem k tomu, aby bylo možné za co nejlepších podmínek využívat dodávky elektřiny. O charakteru dodávky tedy aplikace stažená do mobilu nerozhoduje. Poučný byl i komentář Soudního dvora k námitce, že sama evropská směrnice zavedení infrastruktury pro alternativní paliva označuje dobíjení aut elektřinou jako službu. Soudní dvůr neoblomně uvedl, že cílem této směrnice je stanovit minimální požadavky na vytvoření infrastruktury pro elektrická vozidla, nikoli stanovit nějaké pravidlo týkající se zacházení se zásobováním alternativními palivy z hlediska DPH. To je úkolem a rolí daňové legislativy.

Víme tedy, že poskytnutí dobíjecích stanic řidičům je dodáním zboží. Soudní dvůr neokomentoval další aspekty dobíjení automobilů. Především nevyjasnil, jak stanovit místo plnění prodeje elektřiny. Nijak se nevyjádřil k postupům pro stanovení data uskutečnění zdanitelného plnění, které využívají provozovatelé nabíjecích stanic. Nedočkali jsme se ani komentáře k tomu, jakým způsobem ve světle starší judikatury Soudního dvora nahlížet na přeprodeje elektřiny mezi jednotlivými distributory. Ale možná je to dobře. Třeba bychom se dozvěděli něco, co slyšet nechceme.

 

Kontrolní otázky:

1. Lze dobíjení elektřiny považovat za poskytnutí služby?

Ano, lze, ale ne z pohledu DPH. Evropské právo na jednu jedinou věc totiž dokáže nahlížet více způsoby.

 

2. Kdyby šlo o poskytnutí služby vyhledání velkokapacitních dobíječek, bude zdaňována jako dodání zboží?

Jde o malý chyták. Poskytnutí služby vyhledání velkokapacitních dobíječek se rozhodně zdaňuje jako služba. Pokud by ale byla poskytnuta v přímé souvislosti prodejem elektřiny na nabíjecí stanici, jednalo by se o pouhé vedlejší plnění, které by se zdaňovalo jako samotný prodej elektřiny. Tedy jako zboží.

 

3. Kde je místo plnění u nabíjení elektroaut?

To příspěvek nijak nekomentuje. Dá se však dovodit, že je to tam, kde je nabíjecí stanice umístěna. A to i přesto, že ke spotřebě elektřiny může následně dojít v jiném členském státě.