Dvojice rozhodnutí Soudního dvora ve věcech C-612/21 Gmina O. a C-616/21 Gmina L., které se týkají otázky výkonu ekonomické činnosti, posunula laťku opět o něco výš nevyzpytatelnosti pravidel celého evropského systému DPH. Jde o případy, ve kterých soudci posuzovali jednání obce ve vztahu k obyvatelům, které sice mělo zásadní znaky ekonomické činnosti, ale současně šlo očividně o zajištění cílů ve veřejném zájmu.

V prvním případu obec nabídla vlastníkům nemovitostí, že si u ní mohou pořídit střešní fotovoltaické elektrárny nebo tepelná čerpadla. Cena byla příznivá, protože zájemci uhradili obci pouze část nákladů, které s dodáním zboží a jeho montáží měla. Velkou většinu mohla obec pokrýt z dotačního programu Evropské unie, mnohdy až 75 % ceny. Obec neprováděla instalace sama, sjednala si montážní společnost, která zakázky prováděla a svou odměnu účtovala obci. V druhém případu šlo o podobnou záležitost. Zde nabízela obec ekologickou likvidaci nebezpečných odpadů. Opět za úhradu velmi atraktivní, protože dotační program Evropské unie obci s jejími náklady na poskytnutí takové služby pomohl.

Činnost nebylo možné posoudit jako veřejnoprávní, tedy stojící mimo předmět DPH. K tomu nebyl naplněn základní předpoklad, že obec takové aktivity provozuje na základě speciální legislativní úpravy platné pro stát a municipality. Naopak spíše platilo, že obec v tomto konkurovala běžným prodejcům fotovoltaiky a tepelných čerpadel, či společnostem zabývajícím se likvidací odpadu. A také to, že je ve vztahu k dotčeným plněním osobou povinnou k dani, protože šlo jednoznačně o dodání zboží a poskytnutí služby v rámci právního vztahu mezi obcí a zájemcem, v rámci něhož zájemce obdržel požadované plnění za sjednanou úplatu. Nabízelo se tak posoudit aktivity obce jako zdanitelné ekonomické činnosti.

Jenže soudci se nechtěli smířit s tím, že by mohly být daní zatížené aktivity, které sledují obecné blaho. Snesli na hromádku překvapivé a doposud nevídané argumenty, proč posuzovaná činnost dani z přidané hodnoty nepodléhá. Vlastně ke dvěma možným kategoriím typů plnění, tedy k veřejnoprávní činnosti a ekonomické činnosti, vymysleli kategorii třetí, dosud neznámou.

Soudci vyzdvihli, že obec nefunguje jako běžný podnikatel. Zatímco podnikatel usiluje o získávání pravidelného příjmu ze své činnosti, u obce absentuje trvalá povaha. Nemá v úmyslu poskytovat aktivity pravidelně a nezaměstnává personál k tomuto účelu. Soudci asi přehlédli, že služby likvidace odpadu obec nabízí už dvacátým rokem. A to není krátká doba, že…?

Dalším kritériem, vyvolávajícím spíše úžas, je dle soudců to, jak se poskytovatel prezentuje. Obec se podle nich omezila jen na to, že nabízí dodání subjektem, kterého vybere ve výběrovém řízení. No považte! Takhle jednoduše se lze vyhnout aplikaci DPH.

Dále soudci uvedli, že obec získává pouze malou část vynaložených nákladů, přičemž zbytek je financován z veřejných prostředků. Podle nich to, cituji: „může naznačovat, že jde spíše o poplatek než o odměnu“. Nazvěme platbu poplatkem a je to!

Musím však spravedlivě dodat, že soudci vymysleli i parametry z oblasti finanční a platební, které selským pohledem jistý smysl dávají. Je pravda, že podnikatel by se při stanovení svých cen snažil pokrýt své náklady a dosáhnout ziskové marže. Naopak obec nesla pouze riziko ztrát, bez jakýchkoliv vyhlídek na zisk, to ji skutečně staví do jiné pozice. Je také pravda, že zapojení evropských dotačních fondů s sebou nese nejistotu v získání části příjmů, protože v jakém rozsahu Evropská unie uhradí část vynaložených nákladů, je často předmětem zpětných rozhodnutí. A i kdyby dotace obec nakonec získala, tak čekat na kompenzaci celých 75 % nákladů formou dotace třeba i celé roky by pro podnikatele byl těžko akceptovatelný výpadek cash-flow.

Opakuji, že některá tato finančně-platební kritéria určitý smysl opravdu dávají. Ale je na nich problematické to, že z předchozí judikatury nejenže nikdy nevyplývaly, ale dokonce jí i odporují. To, že soudci se naopak právě na takovou judikaturu dokázali v aktuálních případech Gmina O a Gmina L odvolat, možná ukazuje na jejich potměšilost a na to, jak je systém DPH nepředvídatelný.

 

Kontrolní otázky:

1. Je možné se na judikáty C‑612/21 a C-616/21 spolehnout, pokud některá plnění neposkytuji svým klientům sám, ale kupuji je od subdodavatelů a přeúčtovávám je za nákupní cenu? Potřebuji správci daně vysvětlit, že pouze přeúčtovávám pořízené plnění a nemusím z něj odvádět DPH.

Pomocí judikátů správce daně těžko přesvědčíte. Ty se zcela míjí s Vaší situací. V principu jsou Vaše plnění zdanitelná.

 

2. Jak mám ve světle dvou zmíněných judikátů posoudit aplikaci DPH u služeb podnikatelů, jako jsou například České dráhy, Česká pošta, některá státní zdravotní zařízení a podobné subjekty, jejichž financování probíhá z velké části z dotací?

Plnění takových subjektů nestojí mimo systém DPH. Jsou normálně daní zatěžovány, případně za splnění dalších podmínek lze taková plnění osvobodit. Ale není možné, aby byly mimo předmět. Judikáty využitelné nejsou, protože důraz v nich Soudní dvůr klade i na časovou omezenost akce.

 

3. Co kdyby šlo o dodání zboží neziskovým spolkem za nákladovou cenu na jednorázové akci? Jsou zmíněné dva judikáty alespoň zde využitelné pro tvrzení, že prodeje jsou mimo předmět daně?

Ani tady bych si moc netroufal oba judikáty použít a označit prodeje za nepodléhající DPH. Ovšem podoba s tím, co Soudní dvůr posuzoval a co označil jako nezdaňované, určitě existuje. Neziskové subjekty by možná mohly svého správce daně přesvědčit o tom, že jejich plnění za nákladové ceny na jednorázových akcích nejsou předmětem daně. Každopádně tím, kdo by měl tyto judikáty vzít v potaz, jsou hlavně obce. Tam poselství soudního dvora cílí plně.