Obec Řepov se rozhodla vydat vyhlášku, kterou zvýšila daň z nemovitých věcí pro selektivně vybrané nemovité věci ve vlastnictví některých podnikatelů. Konkrétně stanovila místní koeficient daně z nemovitých věcí pro prostory a objekty konkrétních výrobních a průmyslových závodů, logistických center a dalších podnikatelských areálů, a rovněž pro některé další po obci různě roztroušené pozemky. Takové vymezení podle navrhovatele, kterým bylo Ministerstvo vnitra, neodpovídá zákonem použitému pojmu „část obce“. Ministerstvo vnitra tak pozastavilo účinnost příslušné obecní vyhlášky a podalo k Ústavnímu soudu návrh na zrušení příslušných ustanovení obecně závazné vyhlášky obce Řepov.

Podle § 12 zákona o dani z nemovitých věcí: „obec může obecně závaznou vyhláškou pro všechny nemovité věci na území celé obce nebo pro všechny nemovité věci na území jednotlivé části obce stanovit jeden místní koeficient ve výši v rozmezí 1,1 až 5, přičemž koeficient musí být stanoven s přesností na jedno desetinné místo.“ Obec Řepov však tento koeficient nestanovila pro území celé obce, ale pro selektivně vybrané pozemky, které se ani nenacházejí vedle sebe. Je pak otázkou, zda takové vymezení pozemků, na které se vztahuje místní koeficient daně z nemovitých věcí, odpovídá pojmu „část obce“, nebo nikoli.

Ministerstvo vnitra se domnívá, že nikoli, a že tedy obec při nastavení místního koeficientu vykročila z mezí zákonného zmocnění, a tudíž jednala v rozporu s článkem 11 odstavce 5 Listiny základních práv a svobod, podle kterého lze daně a poplatky ukládat pouze na základě zákona.

§ 12 zákona o dani z nemovitých věcí byl novelizován mimo jiné zákonem č. 609/2020 Sb., kterým byla zavedena možnost stanovovat místní koeficienty daně z nemovitých věcí pro „jednotlivou část obce“. Co se rozumí jednotlivou částí obce však zákon o dani z nemovitých věcí nedefinuje. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 609/2020 Sb. je možné za jednotlivou část obce prohlásit libovolnou část svého území, včetně jednotlivých pozemků a objektů. Takový výklad se však podle přesvědčení Ministerstva vnitra příčí nejen významu, který byl tomuto pojmu přikládán v teorii i praxi historicky od počátku účinnosti zákona o dani z nemovitých věcí, kde byl a je užíván v případě koeficientů „polohové renty“, ale také výkladu jazykovému, formálně systematickému a objektivně teleologickému. Pojem jednotlivá část obce je podle Ministerstva vnitra jazykovým ekvivalentem pojmů osada, místní část, čtvrť a podobně. Mělo by se tedy jednat o ucelenější lokalitu, ve které se nachází více nemovitých věcí, mezi nimiž existuje věcná a místní souvislost. Mělo by se jednat o část území, která by za jiných okolností mohla být samostatnou obcí, byť by co do počtu obyvatel byla obcí velmi malou.

Ministerstvo vnitra dále argumentuje, že obcím byla dána pravomoc navýšit daň u zdanitelných staveb a jednotek, které slouží k podnikatelským účelům, i prostřednictvím tak zvaného obecního koeficientu 1,5. Stanovení tohoto dalšího obecního koeficientu Ministerstvo vnitra vnímá jako pokus o nepřípustné obcházení paragrafu 11 odstavce 3 písmene b) zákona o dani z nemovitých věcí, neboť se prostřednictvím uplatnění místního koeficientu pokouší o navýšení daně pro podnikatele, ačkoliv tato možnost je již odlišným způsobem upravena právě „obecním podnikatelským koeficientem“.

V neposlední řadě se Ministerstvo vnitra domnívá, že stanovení místního koeficientu ve výši 5 primárně pro podnikatelské areály několika obchodních společností a pro zpevněný podnikatelský areál ve vlastnictví fyzických osob je porušením principu rovnosti a zákazu diskriminace.

Ústavní soud návrh Ministerstva vnitra zamítl s tím, že z důvodové zprávy k zákonu č. 609/2020 Sb. i z vyjádření, která zazněla při přijímání této právní úpravy z úst ministryně financí, pojmem „jednotlivá část obce“ lze rozumět jak katastrální území, tak jinou část obce vymezenou jednoznačným a nezaměnitelným způsobem, například uvedením názvu části obce, názvem ulice, parcelními čísly pozemků, nebo stavbami s číslem popisným či evidenčním, vždy s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém se tyto nemovité věci nacházejí. Postup obce byl později potvrzen i výkladovými stanovisky Generálního finančního ředitelství a Ministerstva financí.

Ústavní soud tedy uzavřel, že obec Řepov vydala obecně závaznou vyhlášku v mezích své samostatné působnosti, její napadenou částí přitom svoji působnost nezneužila, neboť sledovala legitimní cíl, k jehož dosažení použila přiměřených prostředků. Přijatou právní úpravu nelze považovat za diskriminační či porušující princip rovného zacházení, neboť je ospravedlněna objektivními a racionálními důvody.

Ústavní soud zároveň konstatuje, že napadená právní úprava nezbavuje daňové subjekty možnosti obrany jak cestou správního, tak soudního přezkumu, neboť mají možnost brojit proti rozhodnutí příslušného finančního úřadu či následně soudní cestou proti rozhodnutí jeho nadřízeného správního orgánu. Správní soud je pak oprávněn posoudit všechny individuální okolnosti případu, tedy případně i to, zda obec zařazením některé nemovitosti do textu vyhlášky nejednala diskriminačně. Je to také správní soud, který má možnost v této části obecně závaznou vyhlášku případně neaplikovat.

 

Kontrolní otázky:

1. Pokud obec stanoví koeficient pro výpočet daně z nemovitých věcí pouze pro pozemky některých podnikatelů, je taková obecní vyhláška diskriminační?

Nikoli. Dle názoru Ústavního soudu obec při vydání takové vyhlášky, kde specifikuje selektivně vybrané nemovitosti, na které uvalí místní koeficient podle § 12 zákona o dani z nemovitých věcí, nepřekročí svou pravomoc.

 

2. Může se podnikatel, na jehož pozemky obec závaznou vyhláškou stanovila místní koeficient, s ohledem na zamítnutý návrh Ministerstva vnitra, proti výši daně z nemovitých věcí, bránit?

Ano, a to v daňovém řízení, případně následně u správních soudů.