ZOK v říši soudů: § 055 a materiální splnění informační povinnosti (27 Cdo 1206/2022)

Wolters Kluwer UpDate ve spolupráci s Davidem Reitermanem a Ivanem Chalupou, a podcast:

• 55 a materiální splnění informační povinnosti

Není to tak dávno, kdy jsme se zabývali tím, jak to může dopadnout, když jednatel půjčí peníze své společnosti.

A je to tu zase. Zase půjčil a zase skončil se žalobou na krku.

Tentokrát měla společnost v době uzavření smlouvy o zápůjčce v roce 2015 dva jednatele a tři společníky. První jednatel byl náš žalovaný, který byl zároveň společníkem s podílem ve výši 10 %. Druhý jednatel byl také společník a také s podílem ve výši 10 %. No a pak tu byl třetí společník, který měl – jak už snadno dopočítáte – podíl ve výši 80 %.

Společnost se v roce 2015 zjevně zmítala v problémech. V rozsudku se uvádí, že hledala náhradní výrobní program, neboť docházelo k postupnému poklesu zakázek. Podařilo se jí sice získat významnou dotaci od Ministerstva průmyslu a obchodu na nákup nových technologií, ta však byla podmíněna spolufinancováním z vlastních zdrojů ve výši více než 7,4 milionů korun.

O dotaci bylo rozhodnuto 10. prosince 2015. Takový předvánoční dárek. Ale vzhledem ke spoluúčasti tento předvánoční dárek nebyl zadarmo. Kde na něj vzít?

Z našeho rozsudku vyplývá, že oslovené banky úvěr poskytnout nechtěly. Nevíme, odkud společnost peníze poskládala, nicméně v předsilvestrovském čase 30. prosince 2015 uzavřela společnost, jako vydlužitelka zastoupená druhým jednatelem, smlouvu o zápůjčce s naším prvním jednatelem jako zapůjčitelem. Náš první jednatel společnosti poskytl něco přes 4,5 milionu korun za úrok ve výši 2,5 % ročně.

Nyní uděláme skok do roku 2019. V únoru 2019 byly našemu jednateli vyplaceny úroky z poskytnuté zápůjčky ve výši cca 356 tisíc korun.

A pak přišel duben 2019 a s ním i valná hromada společnosti. Ta rozhodla o odvolání našeho jednatele z funkce.

Netrvalo to dlouho a společnost podala na našeho jednatele žalobu na zaplacení právě oněch cca 356 tisíc korun. Společnost se dovolávala toho, že jednatel nesplnil svou infomační povinnost podle paragrafu 55 zákona o obchodních korporací. Ve společnostech s ručením omezeným je tuto povinnost typicky třeba splnit tím, že jednatel, který se „svou“ společností chce uzavřít smlouvu, informuje valnou hromadu o tomto svém záměru, a o podmínkách, za kterých má být smlouva uzavřena. Valná hromada pak může uzavření smlouvy zakázat.

O žalobě rozhodoval v prvním stupni Krajský soud v Ostravě. A ten ji zamítl. Nejprve konstatoval, že formální rozhodnutí valné hromady učiněno nebylo, tedy že nedošlo ke svolání valné hromady a k tomu, že by na takové valné hromadě jednatel svou informační povinnost splnil. Následně však uzavřel, že z tohoto porušení společnosti žádná škoda nevznikla. Vyzdvihnul postup jednatele, který společnosti půjčil několik milionů korun, a uzavřel, že úroková sazba ve výši 2,5 % ročně byla na nižší úrovni než úroky obvyklé v dané době.

Společnost se odvolala. Vrchní soud v Olomouci prvostupňový rozsudek potvrdil. I pro něj bylo rozhodujícím argumentem to, že sjednané úroky byly v porovnání s úroky požadovanými bankami nízké. V rekapitulaci odůvodnění rozsudku je zmíněno, že většinový osmdesátiprocentní společník byl o smlouvě o zápůjčce informován, takže porušení informační povinnosti mělo být pouze formální.

Společnost podala dovolání. V něm vznesla dvě hlavní námitky.

Zaprvé, společnost namítala, že se soudy nesprávně zabývaly pouze tím, zda společnosti vznikla ze smlouvy o zápůjčce škoda, avšak nezabývaly se tím, zda jednatel úroky nemá vrátit jakožto prospěch, který od společnosti obdržel.

Zadruhé, společnost namítala, že nedošlo k naplnění účelu informační povinnosti podle § 55 zákona o obchodních korporacích. Společnosti se zjevně nelíbilo, že odvolací soud označil porušení informační povinnosti za pouze „formální“.

Nejvyšší soud dovolání společnosti vyhověl a rozsudky soudů nižších stupňů zrušil.

Dovolatelka uspěla ohledně své první dovolací námitky. Nejvyšší soud jí přitakal v tom, že soudy se měly zabývat předmětem řízení nejen pouze z hlediska právní kvalifikace vznesené v žalobě, tedy z hlediska nároku na náhradu škody, nýbrž též z hlediska ostatních možných právních kvalifikací. V úvahu přitom přicházel zejména § 53 odstavec první zákona o obchodních korporacích, podle kterého „Osoba, která porušila povinnost péče řádného hospodáře, vydá obchodní korporaci prospěch, který v souvislosti s takovým svým jednáním získala.“

Společnost mohla být spokojená.

Nejvyšší soud se však vyjádřil též k druhé dovolací námitce týkající se nesplnění informační povinnosti.

Nejvyšší soud nejprve připomněl závěry svého rozsudku vydaného pod spisovou značkou 31 Cdo 1640/2022, který byl předmětem jednoho z našich dřívějších podkástů. V něm dovodil, že následkem nesplnění informační povinnosti podle § 55 zákona o obchodních korporacích není relativní neplatnost příslušného právního jednání, nýbrž nevázanost obchodní korporace tímto právním jednáním, byť jej lze dodatečně schválit podle § 440 občanského zákoníku. Tento následek přitom nastává bez ohledu na to, zda při příslušném právním jednání společnost zastoupil přímo dotčený člen orgánu anebo jiný člen orgánu.

Řečené by v našem případě vedlo k tomu, že pokud náš jednatel informační povinnost nesplnil, pak společnost nebyla smlouvou o zápůjčce vázána. Logickým vyústěním této úvahy by pak byla povinnost jednatele vrátit společnosti sjednané úroky.

Nejvyšší soud se však též vyjádřil k otázce, zda lze informační povinnost podle § 55 zákona o obchodních korporacích splnit nejen formálně, tedy typicky svoláním a informováním valné hromady, nýbrž též materiálně, tedy tím, že je právní jednání odsouhlaseno všemi společníky společnosti.

Ohledně této otázky existovala rozhodnutí soudů nižších stupňů, která se přikláněla k tomu, že materiální splnění informační povinnosti možné je. Čekalo se však, jak se k této otázce postaví Nejvyšší soud.

A Nejvyšší soud dal materiálnímu plnění informační povinnosti zelenou. V našem rozsudku k tomu doslova uvedl: „Výjimečně může být shora uvedený účel § 55 zákona o obchodních korporacích naplněn též tím, že jednatel společnosti s ručením omezeným seznámí s obsahem zamýšlené smlouvy všechny společníky, kteří s jeho záměrem uzavřít tuto smlouvu se společností vyjádří souhlas, anebo tento záměr alespoň vezmou na vědomí s tím, že se vzdávají práva na projednání této záležitosti (a na případné vyslovení zákazu uzavřít smlouvu) valnou hromadou.“

Z rozsudku tak vyplývá, že materiální splnění informační povinnosti může mít dvojí podobu.

Zaprvé, společníci se zamýšlenou smlouvou vyjádří souhlas.

Zadruhé, společníci zamýšlenou smlouvu alespoň vezmou na vědomí s tím, že se vzdají práva na projednání této záležitosti valnou hromadou. Zůstává otázkou do budoucna, jakým způsobem bude ono „vzdání se“ Nejvyšším soudem vykládáno.

Po zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu tak nyní bude na soudech nižších stupňů, aby se zabývaly tím, zda k materiálnímu splnění informační povinnosti jednatele došlo. Je proto možné, že se s tímto případem ještě v budoucnosti potkáme.

Pojďme si zopakovat dnešní téma na kontrolních otázkách 

Otázka první

Může být informační povinnost podle § 55 zákona o obchodních korporacích splněna materiálně tím, že s navrhovanou smlouvou všichni společníci vysloví souhlas?

Ano, může. Nejvyšší soud dovodil, že jde sice o výjimečný, avšak možný způsob splnění informační povinnosti.

A otázka druhá

Může být informační povinnost podle § 55 zákona o obchodních korporacích splněna materiálně tím, že společníci vezmou navrhovanou smlouvu na vědomí?

Ano, může, ale podle Nejvyššího soudu je též třeba, aby se vzdali práva na projednání této záležitosti valnou hromadou. Není zřejmé, jakým způsobem bude ono „vzdání se“ Nejvyšším soudem vykládáno.