Chytrý podcast Moniky Feigerlové z Centra pro klimatické právo a udržitelnost Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky na téma:

Transformační plán podniku pro zmírňování změny klimatu

Názory vyjádřené v tomto podcastu jsou osobní názory autorky, nikoliv instituce, ve které působí.

Klimatické plány jsou důležité nástroje ke zvýšení klimatického úsilí obchodních společností. Evropská směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti zavádí povinnost takový plán přijmout pro řadu obchodních společností. Pojďme si povinné obsahové náležitosti klimatického plánu krátce představit.

Než přejdeme k jednotlivým bodům plánu, je vhodné zmínit jeho účel a podstatu. Klimatický plán představuje strategický dokument, který pomáhá firmám přejít na nízkouhlíkovou nebo uhlíkově neutrální budoucnost. Nejde jen o závazek snížit emise, ale o podrobný akční plán, který stanovuje, jak se podnik sladí s klimatickými cíli, jak zmírní rizika a jak využije příležitosti v rychle se měnícím prostředí. Poskytuje důležité informace navenek, spotřebitelům, investorům a veřejnosti ohledně úsilí dané společnosti v oblasti klimatu.

Nová evropská směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti, která byla schválená pod číslem 2024/1760 a které se zkráceně říká CS3D, je základním předpisem upravujícím klimatický plán obchodních společností. Podle článku 1 písmene c) je předmětem směrnice mimo jiné povinnost vybraných obchodních společností přijmout a účinně zavést tak zvaný transformační plán pro zmírňování změny klimatu. Blíže je plán upraven v článku 22, který nese název „boj proti změně klimatu“. Smyslem úpravy je zajistit přechod obchodních společností na udržitelné hospodářství, včetně snížení škod a nákladů spojených se změnou klimatu, zamezení greenwashingu a zabezpečení souladu s cílem dosáhnout čistých nulových emisí v rámci EU do roku 2050. Členské státy Evropské unie, včetně České republiky, musí ustanovení článku 22 transponovat do svého právního řádu nejpozději do 26. července 2026. V této souvislosti je nicméně nutné zmínit, že od února 2025 probíhá na evropské úrovni vyjednávání o oddálení účinnosti těchto pravidel a jejich změkčení v rámci tak zvaného balíčku Omnibus.

Hlavním účelem klimatického plánu je, že příslušná obchodní společnost prostřednictvím maximálního úsilí zajistí slučitelnost své strategie a obchodního modelu s několika cíli. Konkrétně s přechodem na udržitelné hospodářství, s omezením globálního oteplování na 1,5 °C v souladu s Pařížskou dohodou a s evropským cílem dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050, včetně průběžných cílů. Případně společnost vysvětlí, jak zajistí svoji expozici vůči činnostem souvisejícím s uhlím, ropou nebo zemním plynem.

A co všechno tedy musí klimatický transformační plán obsahovat? To najdeme v odstavci 1 pod písmeny a) až d) článku 22 směrnice. Konkrétně jde o čtyři kategorie informací: časově vymezené cíle, prováděcí opatření, investice a financování a správu a řízení. U každé kategorie se krátce zastavíme.

Prvním požadavkem je stanovení časově vymezených cílů týkajících se změny klimatu, a to k roku 2030 v rámci prvního klimatického plánu a následně v pětiletých intervalech až do roku 2050. Obchodní společnost musí stanovit své cíle na základě přesvědčivých vědeckých důkazů, přičemž podle preambule směrnice se tím rozumí nezávisle ověřené důkazy, jak je vymezuje Mezivládní panel pro změnu klimatu, a zároveň s ohledem na doporučení Evropské vědecké poradní rady pro změnu klimatu. S ohledem na název plánu, který zní „transformační plán na zmírňování změny klimatu“, by se cíle měly primárně týkat tak zvané mitigace klimatické změny. Příkladem mitigačních opatření je využívání obnovitelných zdrojů energie či elektrifikace vozového parku. Jedná se tedy o činnosti vedoucí ke zmírňování změny klimatu, zejména ke snižování emisí skleníkových plynů, na rozdíl od tak zvané adaptace. Tou se rozumí proces přizpůsobování se podniku skutečným a očekávaným změnám klimatu a snaha o snížení způsobených škod. Adaptačními opatřeními jsou například změna pěstování plodin či vytvoření protipovodňových zábran. Podle směrnice CS3D nejsou adaptační opatření povinnou součástí klimatického plánu, i když je přizpůsobení se klimatické změně neméně důležitým aspektem fungování dané firmy.

Co se týká povinnosti snižovat emise skleníkových plynů, směrnice umožňuje určitý manévrovací prostor, když uvádí, že plán bude „případně“ obsahovat absolutní cíle snížení emisí skleníkových plynů, a to pro rámec emisí 1 až 3 v každé významné kategorii. Rámce emisí indikují, zda pocházejí z vlastní provozní činnosti, ze spotřebované energie podniku či jsou součástí předcházející nebo nadcházející části hodnotového řetězce podniku. V plánu by společnost měla vysvětlit, jak jsou její redukční cíle slučitelné s omezením globálního oteplování na 1,5 °C v souladu s Pařížskou dohodou. Musí společnost dané cíle splnit? V bodě 73 preambule směrnice výslovně uvádí, že se nejedná o povinnost dosáhnout výsledku, ale o povinnost vynaložit veškeré úsilí. To znamená, že ačkoli by společnosti měly usilovat o dosažení cílů snížením emisí skleníkových plynů obsažených v jejich plánech, mohou konkrétní okolnosti vést k tomu, že nebudou schopny těchto cílů dosáhnout, pokud to již není přiměřené. Zohledňuje se přitom pokrok, jehož společnost dosáhla, a rovněž složitost tranzice a její dynamická povaha.

Druhou obsahovou náležitostí klimatického plánu jsou prováděcí opatření k dosažení cílů společnosti. Popsány by měly být identifikované dekarbonizační páky (jako například energetická účinnost, snížení spotřeby nebo přechod na jiné palivo), a plánovaná klíčová opatření, kterými společnost hodlá vymezených cílů dosáhnout. Těmi mohou být například změny v portfoliu výrobků a služeb dané společnosti či přijímání nových technologií.

Třetí kategorií jsou informace o investicích a financování. V plánu musí být vysvětleny a kvantifikovány investice a finanční prostředky, jež umožní uskutečňování klimatického plánu. Posledním komponentem jsou informace o řízení. Jinými slovy informace o tom, jakou úlohu ve vztahu ke klimatickému plánu hrají v dané společnosti správní, řídící a dozorčí orgány. V aktualizaci plánu, jež má proběhnout každých 12 měsíců, musí společnost také uvést pokrok, kterého dosáhla při provádění plánu a plnění stanovených cílů.

Na závěr dodejme, že klimatické plány s těmito obsahovými náležitostmi budou muset připravovat a implementovat nejen velké společnosti založené v některém členském státě EU, ale i čistě zahraniční společnosti, které dosahují určité výše obratu na evropském trhu. Dceřiné společnosti mohou povinnost splnit tím, že budou zahrnuty do plánů mateřských podniků. V rámci snahy o provázání evropských předpisů v oblasti udržitelnosti se bude mít za to, že obchodní společnost, jež zveřejní klimatický plán v souladu se směrnicí 2013/34/EU o podávání zpráv o udržitelnosti, zároveň splní povinnost připravit klimatický plán dle směrnice CS3D.

 

Pojďme si dnešní téma zopakovat na kontrolních otázkách.

 

Otázka první

Musí společnost splnit cíle, které si stanoví v klimatickém plánu?

Povinnost plnit požadavky klimatického plánu je ve směrnici chápána jako povinnost vynaložit maximální úsilí, ne jako povinnost dosáhnout výsledku.

A otázka druhá

Existuje provázanost klimatického plánu v CS3D se směrnicí o podávání zpráv o udržitelnosti?

Ano. Směrnice CS3D vysloveně uvádí, že společnost, která klimatický plán oznámila podle směrnice o podávání zpráv podniků o udržitelnosti, tím splní současně povinnost přijmout klimatický plán podle směrnice CS3D. Nicméně, i když se bude mít za to, že povinnost přijetí plánu byla splněna, společnost musí stále splnit povinnost uvést klimatický plán do praxe a každých 12 měsíců jej aktualizovat pro sledování pokroku v plnění cílů.

 

Děkujeme za vaši pozornost a budeme se těšit znovu u dalšího chytrého podcastu. Na slyšenou.