Přestávky na jídlo a oddech jako pracovní doba podle rozhodnutí Soudního dvora EU
V audio příspěvku se zaměříme na aktuální rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, týkající se posouzení pracovní doby za situace, kdy má zaměstnanec nařízeny přestávky, během kterých musí být zaměstnavateli k dispozici do několika minut.
Definice pracovní doby a doby odpočinku je na úrovni Evropské unie upravena ve směrnici 88 z roku 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby. Pracovní dobou se rozumí jakákoli doba, během které zaměstnanec pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svou činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi. Dobou odpočinku je poté jakákoli doba, která není pracovní dobou. Členské státy jsou dále povinny přijmout nezbytná opatření, aby měl zaměstnanec při pracovní době delší než šest hodin právo na přestávku na odpočinek, jejíž bližší podmínky stanoví kolektivní smlouva, dohoda mezi sociálními partnery nebo vnitrostátní právní předpis.
V souvislosti s pracovní dobou, dobou odpočinku a vymezením doby přestávky vydal Soudní dvůr dne 9. září 2021 rozsudek v návaznosti na předběžnou otázku podanou soudem České republiky. Ten v předkládaném řízení řešil spor mezi zaměstnancem a Dopravním podnikem hl. m. Prahy o zaplacení odměny za dobu přestávek v době jeho pracovní činnosti za období tří let.
Zaměstnanec pracoval ve směnném provozu. Jeho denní pracovní doba zahrnovala dvě třicetiminutové přestávky na jídlo a oddech. V rámci dopolední směny mohl zaměstnanec odejít do závodní jídelny vzdálené 200 m od jeho pracoviště, ovšem za podmínky, že s sebou měl vysílačku pro případ, kdy by byl upozorněn, že pro něj do dvou minut přijede k budově závodní jídelny zásahové vozidlo. Doba čerpání přestávky na jídlo a oddech se poté do pracovní doby započítávala pouze tehdy, pokud v jejím průběhu skutečně došlo k výjezdu k zásahu. V případě, že k výjezdu v době přestávky nedošlo, nebyla mu za tuto dobu vyplácena mzda, jelikož se dle zaměstnavatele nejednalo o pracovní dobu.
Zaměstnanec se obrátil na soud s tím, že i nepřerušené přestávky, v jejichž rámci musel být připraven k výjezdu, by měly být považovány za pracovní dobu, za kterou by mu měla být vyplácena mzda. Nižší soudy vyhověly žalobě zaměstnance, ovšem Nejvyšší soud České republiky v dovolání tyto rozsudky zrušil s tím, že nahodilé a nepředvídatelné přerušení přestávek nelze hodnotit jako běžnou součást plnění pracovních povinností, díky čemuž nelze takové přestávky posuzovat jako pracovní dobu. Věc byla následně vrácena prvoinstančnímu soudu, který se obrátil na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou, zda lze výše uvedenou přestávku na jídlo a oddech, během které musí být zaměstnanec připraven do dvou minut k zásahu, považovat za pracovní dobu či nikoli.
Soudní dvůr se nejprve zabýval podstatou přestávky zaměstnance. Vzhledem k tomu, že po dobu čerpání přestávky nebylo zajištěno zastoupení zaměstnance, který byl navíc povinen mít u sebe vysílačku pro případné nutné přerušení přestávky z důvodu zásahu, je takovou dobu přestávky nutno považovat za pracovní pohotovost. Doba pracovní pohotovosti poté musí být kvalifikována buď jako pracovní doba, nebo jako doba odpočinku. Soudní dvůr rozhodl v souladu se svou předchozí rozhodovací činností, o které jsme Vás informovali v podcastu na téma pracovní pohotovosti. Tedy konstatoval, že pod pracovní dobu spadají všechny doby pracovní pohotovosti, během kterých jsou zaměstnanci uložena omezení takové povahy, že objektivně a významně ovlivňují jeho možnost nakládat s volným časem a věnovat se v tomto čase svým vlastním zájmům.
Soudní dvůr dospěl k závěru, že je-li zaměstnanci v rámci přestávky na jídlo a oddech dána pouze několikaminutová lhůta pro návrat do práce, musí být tato doba v zásadě považována za pracovní dobu v plném rozsahu. Skutečnost, že k přerušení přestávek dochází nahodile a nepředvídatelně, nemůže vést k tomu, že by tyto doby byly považovány za dobu odpočinku. Nakonec dodal, že skutečná délka přestávky na jídlo a oddech, která sama o sobě může představovat značná omezení možností nakládání s volným časem, není určující pro posouzení, zda se jedná o pracovní dobu nebo dobu odpočinku.
Na rozhodnutí Soudního dvora bude nyní muset zareagovat český soud. Ten by měl nyní objektivně posoudit, zda byl zaměstnanec významným způsobem omezen v možnosti nakládat se svým volným časem. Dospěje-li k závěru, že ano, měl by přiznat zaměstnanci náhradu ušlé mzdy za dobu, kterou zaměstnavatel nesprávně označil za dobu odpočinku namísto dobu práce. Pro ostatní zaměstnavatele může toto rozhodnutí být důležitým vodítkem ve vztahu k určování a vyžadování pracovní pohotovosti v době přestávky na jídlo a oddech, za kterou budou muset zaměstnancům případně platit mzdu.
Děkujeme za Vaši pozornost a budeme se těšit znovu u příští aktuality z oblasti pracovního práva. Na slyšenou!
Kontrolní otázky
- Kdy je možné dobu přestávky kvalifikovat jako pracovní pohotovost?
Dobu přestávky je možné kvalifikovat jako pracovní pohotovost v případě, že zaměstnanec není po tuto dobu zastoupen a je povinen být v krátkém časovém úseku zaměstnavateli k dispozici, aby mohl v případě potřeby konat práci.
- Co je nutné vzít v potaz při určování, zda lze dobu přestávky, resp. pracovní pohotovosti považovat za pracovní dobu?
Při posuzování doby přestávky, resp. pracovní pohotovosti jako pracovní doby, je zapotřebí vycházet z objektivního vyhodnocení stupně intenzity omezení ve vztahu k nakládání s volným časem, délky reakční doby a průměrné četnosti skutečného výkonu práce během pracovní pohotovosti.
- Je možné automaticky považovat dobu přestávky za dobu odpočinku v případě, že je pouze nahodile a nepředvídatelně přerušována?
Nahodilá a nepředvídatelná přerušení nemají vliv na posouzení přestávky jako doby odpočinku. Vždy musí být objektivně zhodnocen dopad omezení ve vztahu k nakládání s volným časem zaměstnance.