Dle zákoníku práce je povinností zaměstnavatele zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci. Zaměstnavatel je tak povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům.

K naplnění uvedených povinností v souvislosti s onemocněním COVID-19 zaměstnavatelé přijímají celou řadu opatření spočívajících například v zajištění odpovídajících ochranných pomůcek (zejména v podobě respirátorů, které musí zaměstnancům povinně poskytovat), poskytnutí dezinfekce na pracovišti, umožnění dodržování dostatečných rozestupů, pravidelném testování všech zaměstnanců nebo povolení práce z domova.

I přes přijímaná ochranná opatření však dochází k situacím, kdy se zaměstnanci mohou při výkonu práce onemocněním COVID-19 nakazit. Vyvstává poté otázka, zda lze onemocnění COVID-19 klasifikovat jako nemoc z povolání, díky čemuž by zaměstnancům vznikal při splnění zákonných podmínek nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy na zdraví, nakazí-li se tímto onemocněním na svém pracovišti.

Nemocemi z povolání jsou dle nařízení vlády nemoci vznikající nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických nebo jiných škodlivých vlivů, pokud vznikly za podmínek uvedených v seznamu nemocí z povolání. V současné chvíli není onemocnění COVID-19 výslovně na tento seznam nemocí z povolání zařazeno. Dle názoru Ministerstva zdravotnictví však lze onemocnění COVID-19 podřadit pod nemoci uvedené v kapitole V, tedy nemoci z povolání přenosné a parazitární. Podmínkou pro uznání tohoto typu nemoci z povolání je mimo jiné to, že vznikne při práci, u níž je prokázáno riziko nákazy.

Požádat o posouzení onemocnění COVID-19 pro účely nemoci z povolání může každý zaměstnanec. Posouzení provádí a nemoci z povolání uznávají poskytovatelé zdravotních služeb v oblasti pracovního lékařství ve spolupráci s hygienou. Pro uznání onemocnění COVID-19 za nemoc z povolání musí být kumulativně splněny dvě podmínky – klinická a hygienická.

Klinická podmínka spočívá v tom, že onemocnění musí být klinicky manifestní. Zdravotnická dokumentace tak musí obsahovat podklady prokazující objevení příslušných příznaků včetně diagnózy. Onemocnění musí být navíc potvrzeno laboratorním nálezem. Samotný pozitivní test na COVID-19 bez toho, že by se u zaměstnance projevily příznaky onemocnění, tedy nemůže být posouzen jako nemoc z povolání.

Hygienická podmínka poté spočívá v ověření rizika nákazy, neboli že se jednalo o práci, u které je prokázána vyšší pravděpodobnost přenosu onemocnění při výkonu práce, než je tomu u běžné populace při kontaktu s jinými osobami. Za riziko nákazy je považována také manipulace s infekčním materiálem. V takovém případě se nemusí prokazovat, že nemoc skutečně vznikla v přímé souvislosti s pracovní činností.

V případě, že dojde k naplnění pouze jedné z výše uvedených podmínek, nelze onemocnění COVID-19 jako nemoc z povolání klasifikovat. Pokud je splněna klinická i hygienická podmínka, bude zaměstnanci vydán lékařský posudek o uznání nemoci z povolání.

Zaměstnavatel je následně povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Dle zákoníku práce mezi druhy náhrad patří náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění, náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a náhrada věcné škody.

V případě, že zaměstnavatel prokáže, že zaměstnanec svým zaviněným jednáním porušil právní či jiné předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, může se zaměstnavatel zprostit své povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu. Pokud by například byla zaměstnavatelem nebo právním předpisem stanovena povinnost nosit na pracovišti po celou dobu výkonu práce ochranu dýchacích cest, kterou zaměstnanec poruší, a z tohoto důvodu onemocní COVID-19, odpovědnost zaměstnavatele nebude dána a zaměstnavatel nebude povinen zaměstnanci nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu.

Zaměstnavateli může dále vzniknout povinnost převést zaměstnance na jinou práci, pokud následky onemocnění neumožňují zaměstnanci pokračovat ve výkonu jeho dosavadní práce. Vzhledem k tomu, že prozatím není zcela zřejmé, zda a případně jaké dlouhodobé následky onemocnění COVID-19 zanechává, je možné, že v budoucnu budou zaměstnavatelé postaveni i před tento důsledek určení onemocnění COVID-19 jako nemoci z povolání.

Již nyní je však zřejmé, že ačkoli onemocnění COVID-19 může být posouzeno jako nemoc z povolání, je velice obtížné v praxi prokázat, že se zaměstnanec skutečně nakazil v souvislosti s výkonem práce, a následně mu přiznat příslušné nároky podle zákoníku práce. Naopak, pro zaměstnavatele je velice obtížné v souvislosti se zproštěním se odpovědnosti prokazovat, že zaměstnanec porušil některou svou povinnost danou právními předpisy nebo pokyny zaměstnavatele a z tohoto důvodu onemocněl.

Děkujeme za Vaši pozornost a budeme se těšit znovu u příští aktuality z oblasti pracovního práva. Na slyšenou!

Kontrolní otázky

1. Lze onemocnění COVID-19 považovat za nemoc z povolání?

ANO. Dle názoru Ministerstva zdravotnictví spadá onemocnění COVID-19 do nemocí z povolání přenosných a parazitárních.

2. Jaké podmínky musí být splněny, aby bylo onemocnění COVID-19 posouzeno jako nemoc z povolání?

Musí být splněna jak podmínka klinická (prokázání příslušných příznaků onemocnění potvrzených laboratorním nálezem), tak podmínka hygienická (prokázání vyšší pravděpodobnosti přenosu onemocnění při výkonu práce).

3. Jaká jsou práva zaměstnance, kterému byla uznána nemoc z povolání?

Zaměstnanec má právo na náhradu škody nebo nemajetkové újmy. V případě, že zaměstnanec nemůže následkem onemocnění pokračovat ve výkonu své dosavadní práce, zaměstnavatel je povinen jej převést na jinou práci.