Zákoník práce ukládá zaměstnanci nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, pokud ji způsobil zaviněným porušením svých pracovních povinností nebo v souvislosti s nimi. Způsobí-li zaměstnanec škodu z nedbalosti, může po něm zaměstnavatel požadovat náhradu do výše maximálně čtyřapůlnásobku jeho průměrné měsíční mzdy. V případě úmyslu se limit neuplatní a zaměstnavatel může navíc požadovat i náhradu ušlého zisku.

Může však po zaměstnanci požadovat náhradu škody třetí osoba za situace, kdy škoda vznikla při výkonu práce zaměstnance pro zaměstnavatele? Právě této otázce se soudy nedávno věnovaly.

Z jakého skutkového stavu soudy vycházely? V posuzovaném případě zaměstnanec demontoval kuchyňské zařízení ve stravovacím zařízení provozovaném zákazníkem zaměstnavatele. Zaměstnanec následně demontované kuchyňské zařízení odvezl vozidlem zaměstnavatele do jeho sídla, kde jej vyložil. Když zákazník žádal vydání tohoto kuchyňského zařízení, ukázalo se, že bylo ukradeno. Zákazník se žalobou domáhal náhrady škody jako po zaměstnanci, tak po jeho zaměstnavateli.

Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že mezi žádnou ze stran nebyla uzavřena dohoda o převzetí a úschově zařízení. Žalobci tak nesvědčil žádný právní titul, na základě kterého by mohl žádat vydání zařízení nebo náhradu škody.

Odvolací soud dospěl k závěru, že proti zaměstnanci žalobce nemůže nárokovat žádnou náhradu škody, jelikož ten pouze plnil pracovní úkoly pro svého zaměstnavatele. Za případnou škodu by odpovídal pouze zaměstnavatel.

Žalobce se obrátil s dovoláním na Nejvyšší soud. V čem spatřoval přípustnost dovolání? Žalobce argumentoval obecnou odpovědností za škodu způsobenou pomocníkem dle občanského zákoníku. Dané ustanovení podle něj zaměstnance odpovědnosti a priori nezbavuje, pouze rozšiřuje oprávnění požadovat náhradu škody i na zaměstnavatele.

A jak se k celé věci postavil Nejvyšší soud? Ten dovolání žalobce odmítl. Nejvyšší soud vycházel zejména z definice závislé práce v zákoníku práce a zákonné ochrany zaměstnanců celým veřejným pořádkem. Závislá práce se koná ve vztahu podřízenosti a nadřízenosti, jménem zaměstnavatele a dle jeho pokynů. Podmínkou závislé práce je její výkon zaměstnancem na odpovědnost zaměstnavatele.

Z charakteristik závislé práce je zřejmá navázanost zaměstnance na zaměstnavatele, když jedná jeho jménem a podle jeho pokynů. Způsobí-li tedy zaměstnanec při plnění svých pracovních úkolů škodu třetí osobě, odpovídá za tuto škodu výlučně zaměstnavatel, ačkoliv se tak stalo činností zaměstnance. Zaměstnanec by za škodu vůči třetí osobě mohl odpovídat jedině tehdy, pokud by vybočil z rámce pokynů zaměstnavatele.

Nejvyšší soud tímto odmítl možnost třetích stran požadovat náhradu škody přímo po zaměstnancích. Náhradu škody je vždy třeba požadovat pouze po zaměstnavateli. Ten je následně oprávněn škodu regresně uplatnit po zaměstnanci, ale pouze za podmínek stanovených zákoníkem práce – tedy pokud zaměstnanec škodu způsobil zaviněným porušením pracovních povinností a pouze do maximální povolené výše.

Děkujeme za Vaši pozornost a budeme se těšit znovu u příští aktuality z oblasti pracovního práva. Na slyšenou!

 

 

Kontrolní otázky

1. Může třetí osoba požadovat náhradu škody přímo po zaměstnanci?
   1. Třetí osoba může náhradu škody požadovat pouze po zaměstnavateli, pokud škoda vznikla při plnění pracovních úkolů zaměstnance a zaměstnanec nevybočil z rámce pokynů mu udělených zaměstnavatelem.
   2.  
2. Může zaměstnavatel po zaměstnanci následně škodu regresně uplatnit?

ANO, a to v případě, že zaměstnanec škodu způsobí zaviněným porušením svých pracovních povinností nebo v souvislosti s nimi.