K otázce minimální doby odpočinku dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie

V tomto audio příspěvku se v první části zaměříme na aktuální judikát Soudního dvora Evropské unie týkající se situace, kdy má zaměstnanec dvě pracovní smlouvy u jednoho zaměstnavatele, a jak taková situace dopadá na zaručenou minimální dobu odpočinku mezi směnami. V druhé části se zaměříme na odpovídající úpravu v zákoníku práce a její nedostatky.

 

Minimální doba odpočinku a maximální délka týdenní pracovní doby je upravena na úrovni Evropské unie ve směrnici 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby. Česká republika implementovala její jednotlivá ustanovení do zákoníku práce.

Dne 17. března 2021 vydal Soudní dvůr Evropské unie rozsudek v návaznosti na předběžnou otázku z Rumunska, ve kterém upřesnil výklad některých ustanovení směrnice týkajících se minimální doby odpočinku.

V předmětném řízení došlo ke sporu mezi Akademií ekonomických studií v Bukurešti, která obdržela financování z Evropského sociálního fondu prostřednictvím Ministerstva národního vzdělávání na projekt rozvoje lidských zdrojů. Při vyúčtování Ministerstvo zjistilo finanční nesrovnalosti ve mzdových nákladech týkající se některých odborných zaměstnanců, kteří se účastnili projektu. Tito zaměstnanci vykázali v některých případech více než 13 odpracovaných hodin denně, což byl maximální limit stanovený v pokynech k projektu, v souladu se směrnicí o pracovní době. Ukázalo se, že dotčení zaměstnanci byli zaměstnáni na základě více pracovních smluv, a proto zaznamenali v některých dnech celkem i 14 až 16 odpracovaných hodin denně.

Ministerstvo odmítlo proplatit zaměstnavateli náklady na některé zaměstnance z důvodu překročení stanoveného počtu odpracovaných hodin denně. Zaměstnavatel následně podal žalobu k rumunskému soudu prvního stupně v Bukurešti, který řízení přerušil a obrátil se na Soudní dvůr EU s předběžnými otázkami.

V rozsudku se Soudní dvůr vyjádřil k otázce, zda se pojem „pracovní doba“ definovaný ve směrnici, a příslušné požadavky na dobu minimálního denního odpočinku a maximální délky týdenní pracovní doby, vztahují k jednotlivé pracovní smlouvě, nebo ke všem pracovním smlouvám uzavřeným mezi zaměstnancem a jedním zaměstnavatelem.

Právo na maximální pracovní dobu a právo na denní odpočinek upravené ve směrnici jsou dle Soudního dvora vyjádřením základní zásady ochrany zaměstnanců jako slabší strany pracovněprávního vztahu a jako takové patří mezi základní pravidla sociálního práva EU. Zaměstnanci se jich nemohou vzdát, a to ani výměnou za dodatečnou odměnu nebo jiné výhody poskytnuté zaměstnavatelem.

V případě, že by byly denní doby odpočinku posuzovány odděleně pro každou pracovní smlouvu, kterou by zaměstnanec uzavřel se zaměstnavatelem, nebylo by možné vyhovět požadavkům směrnice na 11 hodin odpočinku ve 24 hodinách. Hodiny odpočinku v rámci jedné pracovní smlouvy by totiž mohly představovat pracovní dobu v rámci jiné pracovní smlouvy. Stejná doba ale nemůže být zároveň kvalifikována jako pracovní doba i jako doba odpočinku, jelikož by tím bylo fakticky znemožněno uplatnění zaručené doby denního odpočinku.

Soudní dvůr EU tedy dospěl k závěru, stejně jako generální advokát ve svém stanovisku, že v případě, kdy zaměstnanec uzavře se stejným zaměstnavatelem více pracovních smluv, minimální doba odpočinku se aplikuje na pracovní smlouvy jako na celek, a ne na každou pracovní smlouvu zvlášť.

K situaci, kdy by měl zaměstnanec více pracovních poměrů sjednaných s různými zaměstnavateli, se Soudní dvůr nevyjádřil. Argumentace, že jedna doba nemůže být zároveň kvalifikována jako pracovní doba i jako doba odpočinku, by se zde dala použít stejně. Nicméně v praxi by bylo dodržování a kontrolování dob odpočinku mezi více zaměstnavateli obtížné.

 

Český zákoník práce upravuje dobu odpočinku zaměstnance mezi směnami v souladu se Směrnicí tak, že musí činit alespoň 11 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích. V případě zaměstnance mladšího 18ti let je to alespoň 12 hodin během 24 hodin. Toto ustanovení má kogentní povahu a zkrátit dobu odpočinku lze pouze v případech upravených zákoníkem práce, nikdy však odpočinek mezi dvěma směnami nesmí být kratší než 8 hodin.

Zaměstnanec může být u stejného zaměstnavatele zaměstnán ve více pracovněprávních vztazích, tedy i na základě více pracovních smluv, pokud má v každé z nich sjednaný jiný druh práce. Jestli se na jednotlivé pracovní poměry pro účely pracovní doby a doby odpočinku nahlíží samostatně nebo společně, zákoník práce neupravuje. Přitom v jedné oblasti – u týdenní pracovní doby mladistvých zaměstnanců – zákoník práce výslovně stanoví, že se sčítá ve všech pracovněprávních vztazích u všech zaměstnavatelů.

V praxi je tak často dovozováno, že doba nepřetržitého odpočinku zaměstnance mezi směnami se posuzuje pro každý pracovní poměr samostatně. Takový výklad je však v rozporu s výše popsaným rozsudkem Soudního dvora. Je samozřejmě otázkou, jak by se k popsané praxi postavily české soudy – zákoník práce by měly vyložit v souladu se směrnicí o pracovní době tak, jak ji vykládá Soudní dvůr EU.

Zajímavé by jistě bylo i posouzení, zda je v souladu se směrnicí česká úprava pracovní doby pro dohody o pracovní činnosti a dohody o provedení práce. U těchto dohod zákoník práce pouze stanoví, že výkon práce nesmí přesáhnout 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích; neuplatňují se doby odpočinku ani limity týdenní pracovní doby. Lze se domnívat, že pohledem Soudního dvora by ani dobu výkonu práce na základě dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce nebylo možné považovat za dobu odpočinku v souběžném pracovním poměru zaměstnance u stejného zaměstnavatele.

Přestože ze zákoníku práce výslovně nevyplývá povinnost zaměstnavatele určovat dobu odpočinku ke všem pracovním smlouvám společně, ve světle výše popsaného rozsudku Soudního dvora EU lze zaměstnavatelům jednoznačně doporučit opatrnost při rozvrhování pracovní doby u zaměstnanců s více pracovněprávními vztahy.

Zaměstnavatelé by měli kontrolovat, aby zaměstnanci měli vždy nejméně 11 hodin skutečného odpočinku během 24 hodin, kdy nebudou vykonávat práci v žádném ze vztahů. Případně minimálně 8 hodin odpočinku s nahrazením v rámci následující doby odpočinku.

Stejný postup lze doporučit i pro dobu odpočinku v týdnu. Tedy poskytovat zaměstnancům minimálně 35 hodin nepřetržitého odpočinku od všech pracovněprávních povinností, s možností zkrácení na nejméně 24 hodin při splnění dalších podmínek.

 

Otázka první

Jaká je minimální doba denního odpočinku podle směrnice EU o některých aspektech úpravy pracovní doby?

Minimální doba odpočinku v tomto případě činí 11 hodin.

 

Otázka druhá

Vztahuje se doba odpočinku ke všem pracovním smlouvám zaměstnance u jednoho zaměstnavatele?

Ano. V případě, kdy zaměstnanec uzavře se stejným zaměstnavatelem více pracovních smluv, minimální doba odpočinku se aplikuje na pracovní smlouvy jako na celek, a ne na každou pracovní smlouvu zvlášť.

 

Otázka třetí

Upravuje zákoník práce dobu odpočinku pro dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti?

Neupravuje. Pouze limituje délku výkonu práce na 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích.

 

Děkujeme za Vaši pozornost a budeme se těšit znovu u příští aktuality z oblasti pracovního práva. Na slyšenou!